Adventní výlet po Toskánsku

Výhled na probouzející se florentský venkov, sluneční paprsky mezi olivami, káva z termosky a balíček sušenek. Pokud opomenu ranní pochod na letiště do půjčovny aut, tak právě takhle začala naše cesta po Toskánsku.

Naší první zastávkou byl benediktinský klášter Vallombrosa ukrytý v lesích stejnojmenné přírodní rezervace. Z Florencie jsme k němu dorazili po zhruba hodinové cestě směrem na východ a stoupání do tisícimetrové nadmořské výšky. Historie tohoto duchovního místa sahá až do 11. století, studoval zde například Galileo Galilei a dnes sem míří turisté obdivovat barokní výzdobu kostela a antickou lékárnu. Kousek od kláštera se pak nachází vyhlídka s kapličkou, ke které nás dovedly směrovky.

Výhled z Vallombrosy. Foto: Kristýna Olszarová

Z Vallombrosy jsme pokračovali dál na severovýchod, kde Toskánsko sousedí s regionem Emiglia-Romagna. Zde jsme měli vyhlídnutý další klášter - Eremo di Camaldoli. Doposud klidnou cestu nám narušila uzavřená silnice, avšak Camaldoli jsme si nechtěli nechat ujít, a po trochu divočejší objížďce jsme kláštera šťastně dosáhli. Jak již jeho název naznačuje, jedná se o sídlo eremitů, tedy křesťanských poustevníků, kteří se rozhodli zanechat samoty a žít pohromadě. Klášter založil San Romualdo z Ravenny roku 1012 a jeho dnešní obyvatelé se stejně jako on řídí benediktinskou řeholí. Kromě veřejnosti otevřené části kláštera si zde mohou návštěvníci prohlédnout kostel, refektář a také celu San Romualda.

Příbytky eremitů v Camaldoli. Foto: Kristýna Olszarová

Dalším bodem našeho itineráře bylo město Poppi se svým oslnivým hradem. Cestu z kopců směrem na jih jsme si zpestřili návštěvou Pieve di San Pietro di Romena. Současný vzhled získal kostel ve 12. století, nicméně jsou tu pozorovatelné ruiny kostela až z 8. století (místní bratři dokonce uvádějí, že v místech dříve stál etruský chrám). Interiér si zachoval strohý ráz, avšak zpestřují ho moderní a podle mého názoru i vkusná umělecká díla z přírodních materiálů. K  románskému kostelu pak přiléhá také poměrně příjemný areál, kde se návštěvníci mohou občerstvit, odpočinout si či meditovat.

Pieve di San Pietro di Romena. Foto: Kristýna Olszarová

A teď zpátky k Poppi. Městečko se nachází v údolí Casentino a je slavné zejména díky Castello dei Conti Guidi, dominantnímu středověkému hradu. Poppi je také dějištěm významné bitvy o Campaldino, kde se roku 1289 střetli guelfové (stoupenci papeže) a ghibellini (stoupenci císařů). Vítězství guelfů přitom znamenalo velký posun v dějinách Florencie a její následné hegemonii v Toskánsku.

Castello dei Conti Guidi v Poppi. Foto: Kristýna Olszarová

O Arezzu, které stálo na straně poražených a kde jsme ten den nocovali, povyprávím příště. 

Moc děkuji Kristýně, Jirkovi a Ondřejovi za úžasný výlet! Zvláště pak Kristýně za nádherné fotografie. 

O Vasariho chodbě a rafinovanosti Florencie

Po dvou měsících pobytu bych mohla Florencii charakterizovat desítkami slov, která každým dnem přibývají. Po návštěvě Vasariho chodby vedoucí z Palazzo Vecchio až do Palazzo Pitti se ale můj pohled na město skutečně vyšperkoval. 

Vstup do Vasariho chodby je poměrně drahá záležitost, nicméně stojí za to. Prohlídku musíte absolvovat s průvodcem, který vás z obyčejného turisty v Galerii Uffizi povýší na návštěvníka Vasariho chodby, kam denně vstoupí pouze pár skupinek. Průvodce přitom může být klíčovou postavou vašeho zážitku, neboť si snáze uvědomíte nejen unikátnost tajné chodby, ale také unikátnost Florencie a jejího vztahu k umění. 

Měla jsem štěstí a svou třetí návštěvu Galerie Uffizi jsem absolvovala s malou skupinkou turistů, kterou vedl Mariogesù. Začali jsme kupodivu sochami zdobícími Orsanmichele, na kterých nám Mario vysvětlil, v čem vlastně spočívá renesance a jak ji odlišit od ostatních uměleckých slohů. Průvodcův styl se mi vážně líbil, nezahlcoval nás informacemi, ale naopak, chtěl vědět, co si myslíme my a proč. Navíc si hned na začátku zapamatoval jména nás všech a nebál se nás oslovovat.

Po úvodním „cvičení“ u Orsanmichel jsme se přemístili do Galerie Uffizi, kde jsme pokračovali v našem goticko-renesančním kvízu. Ačkoli Giottův obraz Maestà di Ognissanti jsem viděla již potřetí, najednou jsem si jeho pokrokovosti mohla vážit o něco víc. Pozorovali jsme detaily, ženskost Panny Marie, tváře pohlížející skrze boky trůnu a ukotvení postav v prostoru. 

Giotto: Maestà di Ognissanti (cca 1310)

Pokračovali jsme 14. stoletím až k ryze renesančním kouskům jako je Botticeliho Primavera či Madona s dítětem od Filippa Lippiho. Mario se nám také snažil vysvětlit florentských styl vycházející ze skic, tedy opřený o promyšlenost a rafinovanost typickou pro florentského obchodního ducha. Delší chvíli jsme strávili samozřejmě i před Michelangelovou Svatou rodinou, ve které Mario vidí časovanou bombu ústící v baroko.

Opravdová umělecká nálož vybuchla za dveřmi od tajné chodby, kterou vybudoval architekt Giorgio Vasari v roce 1564 pro Cosima de‘ Medici. Tunel měl sloužit jako bezpečný přechod mezi vládním a privátním sídlem rodiny Medicejských - tedy Palazzem Vecchio a Palazzem Pitti. Dnes se tu nachází více než tisícovka obrazů, zejména portréty. Jedním z obrazů je přitom Marie Anna Luisa sedící po boku svého manžela, která měla pro dnešní Florencii obrovský význam, neboť díky ní byl umělecký odkaz rodiny Medicejských uchován na území města až dodnes. 

Stěny Vasariho chodby lemují obrazy

Portréty od věhlasných autorů jakým jsou Filippo Lippi, Tiziano, Rembrandt, Velazquez či Delacroix nás provedly nad florentskými uličkami, přes Ponte Vecchio, až ke Grottě v zahradách Palazzo Pitti. Zjištění, že najednou dokážu hravě rozeznat jednotlivé umělecké slohy či florentskou školu od benátské, mě skutečně potěšilo. V chodbě jsem přitom nevnímala jednotlivé obrazy, ale spíše jejich vývoj. Cestou se nám přitom nabídl ojedinělý výhled na řeku Arno a překvapivě jsme také nakoukli do kostela Chiesa di Santa Felicita. Nesmím také zapomenout zmínit poslední obrazy ve Vasariho chodbě. Jedná se o soubor děl současného umění, které zde byly umístěny v roce 2013. Po renesanční smršti se tak příjemně osvěžíte autoportrétem Marca Chagalla nebo rentgenovým snímkem amerického grafika Roberta Rauschenberga.

Chiesa di Santa Felicita z okna ve Vasariho chodbě

Taková je tedy Vasariho chodba. Rafinovaná a plná umění stejně jako město, ve kterém se nachází. Když jsme se tedy objevili na druhé straně řeky, v hlavě se mi rojily stovky myšlenek. Všechny se týkaly umění, konkrétně jeho výjimečnosti a důležitosti pro lidský život. Najednou jsem dokázala docenit renesanci v její plné kráse a uvědomila jsem si sílu intelektu, který oslavuje. Mario nám již na začátku řekl, že by byl rád, kdyby nás inspiroval k tomu, abychom si po prohlídce galerie a Vasariho chodby otevřeli knihu, studovali a ohlédli se zpátky v čase. Ačkoli se o něco takového snažím i bez Mariovy rady, musím uznat, že jeho procházka dějinami umění ve mně zanechala hluboký dojem. 

Velmi děkuji Florencetown, za zprostředkování toho nezapomenutelného zážitku. 

A presto.

Medicejští na jevišti

Ve Florencii je stále co objevovat, zkoumat, navštěvovat a ochutnávat. Ze všeho nejvíc si užívám náhodné objevy, tedy procházky po městě za „ničím i něčím“, když zrovna narazím na zajímavý kostelík, klidné zákoutí, originální obchůdek nebo neodolatelnou vůni linoucí se z restaurace. Občas je ale potřeba navštívit místa, o kterých třeba již delší dobu víte, ale váháte, zda stojí za váš drahocenný čas či peníze. S podobnou nejistotou jsem až do nedávna chodívala kolem plakátu „The Medici Dynasty Show“. Dnes už vím, že skepse v tomto případě rozhodně nebyla na místě.

Plakát Medici Dynasty Show mě nakonec na představení skutečně přilákal

Jedna hodina, dva herci, angličtina, projekce, hudba a pokus o návrat do časů Medicejských - právě taková neutrální očekávání jsem chovala vůči show poté, co jsem si prohlídla webové stránky a rezervovala si lístek. Dva dny nato už jsem seděla v sále knihovny San Giovannino dei Padri Scolopi na Piazza San Lorenzo, tedy v podstatě přímo na jevišti, po kterém se pomalu šoural muž s holí, parukou a nalíčenou tváří. Musím se přiznat, že v ten moment jsem trochu znervózněla. V sále se brzy objevila také záhadná žena v černém, a ani ta mi na klidu zrovna nepřidala.

Kdybych si předtím přečetla program, který jsem dostala na pokladně, hned bych věděla, že se jedná o vévodu Giana Gastona a jeho sestru Annu Marii Luisu, kteří stojí před obrovským problémem - jsou posledními z rodu Medicejských a je na čase předat Florencii svým nástupcům. Oba dva si přitom uvědomují, že po tom všem co jejich rodina ve Florencii vytvořila, není možné město jen tak opustit.  Jak ale zachovat jejich odkaz ve Florencii na věky? 

Diváci sedí přímo na jevišti. Zdroj: The Medici Dynasty Show

Anna Maria Luisa přichází s nápadem, že by mohli s Gianem společně vytvořit seznam těch nejcennějších uměleckých děl. Poslední dva Medicejští se tak v jedné hodině snaží rekapitulovat tři staletí, během kterých jejich rod vytvořil z Florencie živý obraz renesance a humanismu. Zatímco hovoří o svých předcích, významných mecenášů umění, a slavných renesančních tvůrců jakým byli Michelangelo, Brunelleschi, Botticelli a Leonarda da Vinci, na stěnách sálu se nám zjevují jejich díla - dnešní symboly Florencie. David, Venuše, Duomo, to vše za doprovodu hudby od Vivaldiho, Handela a především florentského skladatele Francesca Maria Veraciniho.

Na závěr přichází sourozenci s řešením. Vytvoří dohodu, která věnuje všechny tyto umělecké poklady Florencii - a to jak místním obyvatelům, tak i obdivovatelům z celého světa. Divák-turista se tak najednou stává součástí hry, je posledním dílkem, pointou a potvrzením toho, že Florencie je díky rodu Medicejských a jejich vášni pro umění obdivuhodná i v 21. století.

Medici Dynasty Show je podle mého názoru skvělá a pevně věřím, že kvalitu představení udrží i v následujících sezónách. Můj dojem pozvedla i příjemná atmosféra na konci představení, kdy herci přišli mezi diváky, aby se s námi seznámili, vyslechli si případnou chválu a kritiku nebo se nechali vyfotografovat.

Oba dva herci si po představení přišli popovídat s diváky

Medicejským zdar. 

Pizza není věda

Je to placaté, pečené, křupavé, italské a téměř všichni to zbožňují. Společně se zmrzlinou a těstovinami tvoří pizza jakousi italskou gastronomickou trojici, kterou každý návštěvník Itálie musí vyzkoušet. Má přitom hned několik výhod - bývá rychle hotová, levná, chutná a co je nejlepší; pokaždé může být jiná. S kečupem a eidamem v tom nejhorším případě, s lanýžovým olejem a mozzarellou v tom lepším.

Pizzu v dnešní době potkáváme téměř denně. V hladových oknech, fast foodech, restauracích, hospodách, necháváme si ji vozit teplou až do domu, koupíme si ji zmraženou anebo si ji prostě zkusíme upéct sami. Opomenu-li maminčinu „pizzu“ z listového těsta či „pizzaštrůdl“, vlastníma rukama jsem se o něco takového poprvé pokusila před pár dny. Nabídla se mi totiž skvělá příležitost zúčastnit se kurzu Pizza and Gelato Cooking Class provozovaný sympatickou a přátelskou společností Florencetown.

Tým Florencetown. Zdroj: Florencetown.com

Představte si stůl, na kterém čeká kupička mouky, vidlička a cosi jako dláto. K tomu přidejte postavu v zástěře - specialistu na ochutnávání, podávání ingrediencí, občasné mytí nádobí a intenzivní remcání - tedy mě. Pro dokreslení této situace uvažte fakt, že můj milý vaří líp než všichni šéfkuchaři luxusních restaurací dohromady. Pokud tušíte průšvih, jste na tom stejně jako já před svou „pizza class“. 

Lekci vedl kuchař Daniel, kterému jsem za tento zážitek skutečně vděčná. Věřím totiž, že není lehké vysvětlit kuchtíkům-amatérům, jak si uplácat z mouky, vody a kvasnic těsto, které se nelepí či nerozpadá. Jeho metoda „studny a míchaných vajec“ však nakonec klapla a moje kupička mouky se brzy proměnila v pěkné kynoucí těsto, které vyžadovalo chvíli odpočinku. Úspěch jsme oslavili sklenkou vína, a zatímco práci s těstem převzaly kvasnice, Daniel se pustil do přípravy zmrzliny. Mléko, cukr, kakao, troška tepla, mísa ledu a za pár minut už jsme směs nalévali do speciálního přístroje, který nám měl připravit studený dezert bez toho, abychom museli šlehat do upadnutí ruky. 

Daniela metoda se nakonec vydařila

Zpátky k těstu, po kynutí přichází zajímavější část - vyrobení placky. Kupodivu to nebylo tak těžké, jak jsem se obávala (cosi budeme říkat, to těsto se mi prostě povedlo). Stačila trocha mouky, jemná práce prstů a za chvilku přede mnou ležel koláč, na který jsem mohla naložit rajčatovou omáčku, mozzarellu, olivy, cibuli, čerstvou bazalku a další bylinky včetně chilli. Šup s tím na lopatu, do pece a Daniel nám mohl nalít další sklenku vína. Spokojenost z odvedené práce doplňovalo hučení zmrzlinovače a ochutnávka Danielovy pizzy s lanýžovým olejem. Mňamka. 

Ani jsem nestačila povyprávět svůj letní zážitek z lovu lanýžů, a najednou mi pod nosem zavoněla vegetariánská Anetka-made pizza. Placatá, pečená, křupavá a italsko-česká, tedy naprosto odpovídající základním pizza kritériím. A co víc - byla prostě vynikající! 

Na závěr musím ještě zavzpomínat na sladkou tečku v podobě zmrzliny a pochlubit se certifikátem, který jsem si po více než dvou hodinové show v kuchyni určitě zasloužila. 

Na konci kurzu jsem obdržela certifikát

Tolik pro dnešek z gastronomického okénka, již brzy se těšte na něco uměleckého! Teď už vím, že vyrobit pizzu je vlastně hračka. 

O výjimečnosti italské zmrzliny

Itálie je zmrzlinovým impériem. Čím je ale italská zmrzlina tak jedinečná? Proč ji Italové jedí i v noci a jaké příchutě mají nejraději? Pro odpověď jsem se vydala do Palazzo del Freddo - Giovanni Fassi, nejstarší zmrzlinárny v Římě. Tam se mi poštěstilo setkat se s Andreou Fassim, prapravnukem zakladatele tohoto podniku.

Kdo chodí častěji na zmrzlinu - místní nebo turisté?

Když se porozhlédnete po naší cukrárně, je to tak padesát na padesát. Tak je to ve všech zmrzlinárnách po městě. Samozřejmě že přes zimu převládají místní a ve špičce turistické sezóny mají cizinci možná trochu navrch. Nicméně místní lidé jsou zvyklí chodit na zmrzlinu denně. Je to součást našeho života. Každý Ital je zvyklý jíst těstoviny, pizzu a zmrzlinu třeba každý den. Máme to v sobě zakořeněné už od mala, jako děti jsme chodily denně na zmrzlinu se svými rodiči, kteří zase ve svém dětství chodili s našimi prarodiči. Je to zvyk. Neznám Itala, který by neměl rád zmrzlinu - ať už je to Sicilan, Kalábrijec, Říman nebo seveřan. Zároveň jsme na naší zmrzlinu pyšní, je to něco, co nám mohou závidět všude na světě.

Italové jedí zmrzlinu snad pořád, fronty jsou i o půlnoci. Jak je možné, že to není vidět na jejich figuře?

Většina místních považuje zmrzlinu za normální jídlo, a to dokonce zdravé. Do naší zmrzlinárny běžně chodí lidé na oběd, stačí jim zmrzlina a káva a jsou spokojení. Není na tom nic špatného, pokud hovoříme o italském gelato. To je vyráběné z čerstvých vajíček, smetany a dalších potřebných ingrediencí, neobsahuje nic umělého z prášku jako obyčejná zmrzlina. Není tolik tučná jako americká zmrzlina, takže nemáme žádné výčitky svědomí, když si ji dopřáváme třeba uprostřed noci. Má skvělou chuť a zároveň zažene hlad. Je lepší vychutnat si o půlnoci dobrou zmrzlinu s přáteli, než do sebe nacpat něco ve fast foodu, jako to dělá spousta Evropanů a Američanů. 

Andrea Fassi je pokračovatelem rodinné tradice. Zdroj: Palazzo del Freddo

Italské gelato je tedy jiné než ostatní zmrzliny?

Přesně tak. Gelato artiginale se vyrábí z čerstvých ingrediencí a obsahuje mnohem méně tuku než obyčejná zmrzlina, kterou si dáte jinde ve světě. Italská zmrzlina také obsahuje jen malé procento vzduchu, hlavní obsah tvoří ovoce, případně smetana a další ingredience tvořící chuť. Americká ice-cream je například skoro celá tvořená vzduchem našlehaným do hmoty z prášku. Gelato je pomalu třené, proto neobsahuje téměř žádný vzduch.

Když tedy Italové jedou do zahraničí, zmrzlinu nejedí?

Já osobně jsem několikrát zkoušel dát si zmrzlinu v zahraničí, ale nikdy mi moc nechutnala. Některé zmrzlinárny se pokoušejí vyrábět italské gelato, to je přijatelné, ale obyčejná zmrzlina se mu v žádném případě nemůže rovnat. Jen jednou si pamatuji, že jsem měl dobrou obyčejnou v zmrzlinu, bylo to v Sydney. 

A jaké příchutě Italové preferují?

Nejoblíbenější je určitě pistáciová, čokoládová a citrónová. Co se týče mě, já miluji příchuť zabaione (italský dezert z vajíček a sladkého vína). I když spousta zmrzlináren v současné době vyrábí nejrůznější experimenty jako například ovoce s chilli, tradiční příchutě jsou určitě nejžádanější. Alespoň v naší zmrzlinárně to tak určitě je, nenabízíme žádné speciality a ani po nich není moc velká poptávka. Od příštího roku bych ale rád zavedl jednu novou příchuť, která by se každý měsíc měnila.

Čím se Giovanni Fassi liší od ostatních zmrzlináren?

Žádná zmrzlinárna v Itálii se nemůže chlubit takovou historií a tradicí, jako ta naše. Tajný recept se dědí z generace na generaci. Já například recept znám a dokázal bych podle něj zmrzlinu vyrobit, ale jsem příliš zaměstnaný obchodními záležitostmi. Ve zmrzlinárně ale vyrábí zmrzlinu ten samý člověk už 30 let, naučil se to od mého dědečka. Až bude na čase, aby odešel, naučíme výrobní postup zase někoho jiného. Rozdíl je tedy hlavně v receptu, respektive v množství a kvalitě jednotlivých ingrediencí. Dbáme na kvalitu a díky tomu jsme stále na trhu.

--------------------------

Tento článek byl publikován také na blogu Žijeme Itálií.

Podzimní a venkovská Florencie

Do Florencie dorazil podzimní vánek. Obloha chytla tmavě modrou barvu, mraky se převalují z jedné světové strany na druhou a voda v řece Arno se mírně zazelenala. Při troše štěstí svítí slunce, občas se strhne nepěkný liják a začínám uvažovat o nepromokavé bundě a výměně tenisek za holinky.

Podzimní Florencie však stále zůstává krásnou Florencii. Je obdivuhodné, že ačkoli má přes 360 tisíc obyvatel, uchovává si jakousi venkovskou atmosféru. Pokud pominu pár rušných ulic v centru a moderní čtvrtě, stačí se vydat na krátkou procházku a člověk objeví stromy, louky, lesy nebo třeba stáje s koňmi a farmy.

Zrovna o víkendu jsem se vypravila na své biciclettě za zelenými místy Florencie. Samotná projížďka čtvrtí Novoli, kde bydlím, stála za to. Nachází se tu monumentální justiční palác, park s jezírkem a altánkem, pár budov florentské univerzity a pěkné hotely. Mám tu také krásný výhled na zarostlé kopce, které se mi zatím nepodařilo pojmenovat.

Palazzo di Giustizia je od roku 2012 novým sídlem florentských soudů

Ze čtvrti Novoli je to jen kousek cesty do zelené perly Florencie - Parco delle Cascine. Výstavbu parku zahájil Cosimo I. Medicejský již v roce 1563 jako jednu ze svých hospodářských usedlostí. Medicejští tu chovali dobytek a vyráběli sýr, od čehož byl také odvozen název parku (antické cascio = italské cacio = sýr). Žádnou krávu, ovce ani výrobnu sýra jsem tu sice neobjevila, ale za to je tu plno nádherných cest, luk, stromů, hned dvě dostihová závodiště (z nichž jedno opuštěné), několik stájí, spousta sportovců, pejskařů a míst k nerušenému odpočinku.

Z parku poté vede příjemná cyklostezka až do blízkého městečka Signa. Trasa je dlouhá asi deset kilometrů a po cestě není ani jedno stoupání. Bohužel jsem na svém cyklostroji cítila každý kamínek a konečně jsem tak docenila půvab horského kola s přehazovačkou, kotoučovými brzdami a komfortním sedlem, které na mě čeká v garáži v Čechách. Dá se říci, že za první známky civilizace, tedy pěstírnu kiwi a asfaltovou silničku, jsem byla po hodině usilovného šlapání opravdu vděčná.

Cyklostezka do městečka Signa lemuje řeku Arno

Městečko Signa není zvlášť významné, nicméně se tu nachází další obrovský park. V něm se navíc ukrývají malebná jezera, bazén, bary, restaurace či dětská hřiště a minigolf. Parco Renai je tak místem, kam se Florenťané jezdí osvěžit a užít si zábavu přímořského rázu. Můžete si tu dokonce půjčit vodní skútr, šlapadla, loďky nebo jen ulehnout na pláž a slunit se. Přes léto se tu konají nejrůznější akce a to jak pro dospělé, tak i pro děti. Netroufám si říct, jak moc je tu o prázdninách rušno, ale i na konci října jsem tu potkala několik skupinek lidí, od zamilovaných párů přes rodiny až po vitální důchodce.

Cesta zpět do Florencie byla o něco náročnější a těsně před svým bytem jsem dokonce zjistila proč. Zadní kolo jsem měla úplně vyfouklé. V naprosté únavě jsem si na internetu našla nejbližší opravnu, kam jsem ho druhý den mohla dovést. Sympatický děda v opravně mi vysvětlil, že je nutné vyměnit celý plášť, jinak budu muset dofukovat kolo po každé jízdě. Tato operace mě sice vyšla na 20 €, ale bez svého dopravního prostředku bych byla naprosto ztracená. Navíc už za sebou máme tolik zážitků! Od krásných projížděk podél řeky Arno až po pád před katedrálou Santa Marie del Fiore, kde mě musel ze země sbírat japonský turista.

Projížďky na kole podél řeky patří ve Florencii k těm nejkrásnějším

Z opravny kol jsem tak mohla rovnou zamířit do centra, kde na mě čekala Giulia a kurz freskové malby. O tom ale zase jindy.

Co dělám ve Florencii

Nákup kola odstartoval období dešťů, a proto jsem se během jednoho deštivého říjnového odpoledne rozhodla sepsat článek o tom, proč jsem vlastně momentálně ve Florencii.

Jako spousta dalších univerzitních studentů jsem již před rokem objevila kouzlo programu Erasmus. Zatímco v loni jsem si střihla semestr na univerzitě La Sapienza v Římě, letos jsem se rozhodla vyzkoušet si v rámci zmíněného stipendia pracovní stáž. Ačkoli možností, kam vyrazit, byla spousta, znovu u mě zvítězila Itálie. Oslovila jsem pár institucí a nakonec se šťastně rozhodla pro Honorární konzulát České republiky ve Florencii. Připravila jsem formuláře, otravovala s tím pár lidí na katedře,na konzulátu a bylo hotovo. 

Honorární konzulát České republiky pro Toskánsko

Honorární konzulkou ve Florencii je úžasná dáma jménem Giovanna Dani del Bianco. Právě ona zaštiťuje veškerý chod této malinkaté instituce, která má na starosti pomáhat českým občanům v Toskánsku a zároveň se podílí či sama pořádá zajímavé akce. V kanceláři se mnou pracují dvě skvělé kolegyně Aranka a Petra. Společně se staráme jak o byrokratické záležitosti, tak i o kulturní. Na konzulátu dokonce funguje česká škola, kde se děti ze smíšených rodin mohou učit česky.
Rodina del Bianco zároveň založila nadaci Romualdo del Bianco, která stojí za další řadou výstav, koncertů, festivalů a setkáváním lidí z celého světa. V duchu „Life Beyond Tourism“ pracuje na tom, aby lidé mířící do Florencie si z města odnášeli něco víc, než jen plnou paměť fotoaparátů a tašky nových oděvů. Sídlí v Palazzo Coppini v samém centru Florencie, chlubí se kolekcí předmětů z celého světa a tvoří moje další pracoviště. 

Abych vám dala příklad naší práce, popíši vám největší událost, kterou jsem tu dosud zažila. Konzulát ve spolupráci s nadací Romualdo del Bianco uspořádal výstavu děl Karla Vysušila v Palazzo Medici Riccardi, tedy v jedné z nejvýznamnějších florentinských staveb. Slavnostní vernisáže se zúčastnil pan Martin Vysušil, syn nedávno zesnulého výtvarníka. Předvedlo se tu nejen české moderní umění, ale také tuzemská gastronomie. Studenti z Hotelové školy Radlická společně s italskou školou l’Istituto Enriques di Castefiorentino připravili bohatý raut, který uspokojil i ty nejmlsnější jazýčky.

Obrazy Karla Vysušila v Palazzo Medici Riccardi.

A co pro mě taková akce znamená? Proniknout do zákulisí přípravy mezinárodní kulturní akce. Seznámit se s řadou zajímavých lidí, ať už z České republiky nebo Itálie. Pochopit smysl takových událostí, tedy představit českou kulturu v zahraničí a navázat tak jakýsi dialog, který může vést nejen k dalším podobným akcím, ale zejména k jakémusi vnitřnímu obohacení. Jste zkrátka spokojeni, že jste se na něčem takovém mohli podílet, a to ať již z pohledu organizátora nebo návštěvníka. 

Kolem a kolem mi tu každý den běží děsivě rychle, a i když se mi někdy zasteskne po domově, cítím se tu svým způsobem potřebná. A to mě těší a naplňuje chutí tu pracovat, poznávat a samozřejmě také užívat si.

Galleria degli Uffizi: nezapomenutelná, náročná a nádherná

V předchozím příspěvku jsem se zmiňovala o první neděli v měsíci, kdy jsou italská muzea otevřena zdarma. Během tohoto dne jsem ve Florencii stihla navštívit nejen krásný Palazzo Pitti, ale také místní archeologické muzeum, Museo Archeologico Nazionale, kde je umístěna kolekce etruských pokladů, řeckých soch a část muzea je zasvěcena starověkému Egyptu.

Dnes mám ale v plánu popsat vám zážitek z jedné z nejstarších a nejslavnějších galerií západní Evropy. Do Galleria degli Uffizi jsem se pokusila dostat ještě před návštěvou Palazzo Pitti, avšak neděle přilákala obrovský dav lidí.

K mému velkému štěstí fronta odpoledne opadla a po půl hodině čekání jsem vnikla dovnitř bez toho, abych musela platit regulérní vstupné 8 €. Velmi často je však vstupné vyšší kvůli dočasným exhibicím. Doporučuji vám proto podívat se na webové stránky galerie a zajistit si lístky online. Sice si připlatíte 4 €, ale vyhnete se frontě, která vás může od návštěvy Uffizi lehce odradit. Galerii najdete mezi Palazzo Vecchio na Piazza della Signoria a nábřežím řeky Arno. V pondělí je galerie zavřená, v ostatní dny funguje pro návštěvníky od 8.30 do 19.00.

Cestu do galerie poznáte o víkendech hravě.

Galleria degli Uffizi v překladu znamená „Galerie kanceláří“, neboť její prostory původně sloužily jako kanceláře. Architektem paláce Uffizi je Giorgio Vasari, kterého tímto úkolem pověřil Cosimo I. Medicejský již v roce 1560. Palác je zajímavý nejen kvůli pokladům uvnitř, ale i jako budova sama osobě. Vasarimu se podařilo galerií propojit Palazzo Vecchio, Ponte Vecchio a Palazzo Pitti. Vstup do tajné chodby Corridoio Vasariano vedoucí mostem Vecchio je však možný pouze ve skupině s průvodcem a předchozí rezervaci. Ta vás může vyjít na více než 65 €.

Přejděme konečně k tomu nejdůležitějšímu - obrazům. Jakousi tváří Uffizi se stal obraz Zrození Venuše (Nascita di Venere) a o neméně poutavější Jaro (Primavera) od florentinského malíře Sandra Botticelliho. Při pohledu na tato mistrovská díla pochopíte, že renesance si zachovává svou krásu napříč staletími. Botticellimu se podařilo na plátno přenést jak Platonovu filosofii, tak i jemnost a citlivost. Abyste ocenili jeho tvorbu, nemusíte být žádní odborníci přes dějiny umění či malířství. Stačí se pouze kochat tím, co máte přímo před očima.

Sandro Botticelli: Nascita di Venere (1483-5)

S odkazy slavných renesančních umělců se budete setkávat snad na každém kroku. Objevíte zde Michelangelovu Svatou rodinu neboli Tondo Doni, Da Vinciho Křest Ježíše Krista (Il Battesimo di Cristo), Zvěstování Panny Marie (l'Annunciazione) a Klanění tří králů (l’Adorazione dei Magi). Další významnou zastávkou v galerii je štít s vyobrazenou hlavou Medusy a Bacchus od výjimečného Caravaggia. Pokud ještě stále čtete tyto vyčerpávající odstavce, dovolím si zmínit ještě Tiziana, Raffaella, Filippa Lippiho a předchůdce renesance Giotta. Díla všech těchto velmistrů tu na vás čekají.

Před návštěvou galerie vám radím dobře se připravit, načíst si co nejvíc materiálů, abyste nic významného nepřehlédli a případně si pořídili mapku. Určitě se nezapomeňte informovat o tom, které sály jsou zavřené a které otevřené. Velmi užitečné vám mohou webové stránky Uffizi.com nebo Uffizi.org. Až budete procházet sálem číslo 90, snad si na moje doporučení vzpomenete. Řada výjimečných uměleckých kousků se totiž ukrývá až na samém konci prohlídky.

A jsme i na samém konci mého dnešní pojednání. Mám pro vás už jen osobní novinku na závěr - koupila jsem si kolo! 

Držte mi palce!

Můj nový nejlepší kamarád!

První den ve Florencii

V minulém příspěvku jsem se stávala blogerkou, od dnešního dne pracuji také na tom, abych byla znalkyní Florencie. Přeci jen zde hodlám pár měsíců žít.

Moje pouť do Florencie odstartovala již na konci září, kdy jsem společně se svými rodiči procestovala Benátky, Padovu, Ferraru, Bolognu a Pisu. K těmto úchvatným městům se určitě vrátím v dalších příspěvcích.

Dnes vám budu líčit první osamocený průzkum svého nového města. Neděla 3. října byla pro tuto akci skutečně příhodným dnem, neboť každou první neděli v měsíci je většina italských muzeí otevřena zdarma (seznam muzeí). Ten den zároveň děsivě pršelo, a mě možná právě proto chytla jakási historicko-umělecká nálada.

Samotná cesta do centra Florencie mi naznačila, že už se pomalu probourávám z turistické třídy do skupiny místních. Deštivé ráno vymetlo téměř všechny turisty z ulic. Zůstala zde akorát špetka noční temnoty, jemné světlo z otevřených barů, lesk sladkých briošek a vůně kávy. Konečně jsem měla pocit, že jsem ve městě, se kterým si budu rozumět.

Ponte Vecchio a nábřeží řeky Arno

Vraťme se k mému muzejnímu průzkumu. Jako první byl na řadě Palazzo Pitti, honosný palác, který si v roce 1457 nechal vystavět bohatý bankéř Luca Pitti. Brzy však stavbu odkoupili Medicejští (di Medici), nejbohatší a nejmocnější rod ve Florencii. I oni se věnovali bankéřství a byli velmi důležitými mecenáši umění, díky kterým se Florencie mohla stát kolébkou renesance. Di Medici v paláci sídlili až do 18. století, kdy se stavba dostala do vlastnictví Lotrinských a Habsburků. Pobýval tu i samotný Napoleon Bonaparte a po sjednocení Itálie i král Vittorio Emmanuele II.

Palazzo Pitti

Dnes tu objevíme hned několik muzeí a krásné zahrady Boboli. Z muzeí jsem si vybrala ta nejpozoruhodnější - Galleria Palatina, Galleria d'Arte Moderna a Museo degli Argenti. Musím uznat, že všechny tři expozice stály za to. Galleria Palatina obsahuje krásné malby od Tiziana, Raffaella, Caravaggia, Rubense a dalších. Samotné sály jsou pak nádherně vyzdobeny freskami Pietra da Cortony. Obyčejné vstupné stojí 13 € a lístek platí i do již zmíně Galleria d'Arte Moderna, kde naleznete italské výtvarné umění převážně z první poloviny 20. století. 

Třetí muzeum, které jsem v paláci navštívila, tedy Museo degli Argenti ukrývá poklad rodiny Medicejských. Pokud se rádi kocháte netradičními výrobky jako jsou konvičky z pštrosích vajec, poháry z lastur či bižuterií a mincemi, rozhodně si za něj 7 € připlaťte. S tím samým lístkem se pak podíváte i do zahrad, muzea porcelánu a kostýmů.

To by snad pro dnešek stačilo.