O současných Athénách

Athény nás popravdě okouzlily téměř bez jakýchkoliv výhrad. Není to skanzen pro turisty, není to nekropole, ale skutečná metropole se všemi potenciálními klady a jistě i odvrácenou stranou, kterou ale dovedně skrývá. Budete-li si vybírat bydlení, zkuste to co nejblíže centra. V takovém případě totiž vůbec není nutné řešit něco jako hromadnou dopravu. My jsme si ji užili jen cestou z letiště a na letiště při výletu do přístavu Piraeus. Ve všech případech šlo o metro. Na modré trase (ta letištní) jezdí moderní soupravy a informační tabule jsou dvojjazyčné. Na červené a zelené trase potkáte většinou soupravy staré. Nesetkali jsme se ale s žádnými problémy. Přestupní lístek platný 90 minut stojí 1,40 euro, studenti z EU potřebují pouze poloviční za 0,60 euro.

Athénský přístav Piraeus

Dále je třeba vyhýbat se okolí náměstí Omonia. Plateia Omonia mělo nepochybně být před třiceti či čtyřiceti lety klenotem moderních Athén a snad jím i chvilku bylo. Dnes je to ale smutný svědek jejich postupného materiálního úpadku. Navíc v jeho okolí bydlí většinou problémoví obyvatelé a v noci bychom se tudy asi domů vraceli neradi. Přes den to jde, kousek odtud sídlí proslulá athénská potravinová a rybí tržnice (tu jsme s pochopitelných důvodů nenavštívili) a koupit tu jde patrně úplně všecko včetně dvaceti deka kykladského mimozemšťana, ale na bydlení to není (ano, rozumíme si dobře, hotely jsou tu velmi, velmi levné). Raději zvolte okolí nádraží Thissio nebo čtvrť Ano Petralona, pokud máte o něco více peněz tak dokonce třeba i honosné čtvrti Kolonaki či Plaka. Jde o rezidenční čtvrti, ve kterých je klid, zeleno, dle našich zkušeností bezpečno a všechno potřebné máte v dosahu.

Omonia patří k těm horším část města. Zdroj foto.

Na Athény si také můžete posvítit pěkně z výšky. Krom zmíněných starověkých vyhlídek z centrálních pahorků je tu ještě jedna možnost. Přírodní kopie Babylónské věže jménem Lykávitos. Tato impozatní hora je nejlépe dostupná z  muzejní a ambasádní čtvrti Kolonaki. Jde o příjemnou vycházku, teda na jaře. A i tehdy je proklatě do kopce, zejména ve svém počátku, navíc po schodech. Ale na cestu vám voní/smrdí pomerančovníky, cestou potkáváte spoustu Řeků venčících psy, a když vás ještě žene kupředu vidina deště a do kroku vám hraje vojenská hudba doprovázející defilé veškerenstva řecké armády včetně potápěčů v neoprenech s bombami na zádech a všech jedenácti pojízdných tanků, jste nahoře hnedka. Mají tam malinký kostel a prima frappé a s trochou nadsázky a klišé máte odsud celé Athény jako na dlani.

Pohled na Lykávitos

Pravým centrem dnešních Athén je ulice Ermou spojující dvě nejvýznamnější athénská náměstí, Syntagma a Monastiraki. Zatímco Syntagma je rušný, rozlehlý obdélník plný aut a nečekaných dopravních situací, na kterém naleznete sídlo řeckého parlamentu, před nímž hlídají Hrob neznámého vojína vojáci v dřevácích s bambulí a chůzí ptáka Marabu, Monastiraki je asi nejpodivnější a zároveň podivuhodně atmosferický plácek, který je ohraničený agorou, nádražím a vzdouvající se Akropolí a jako bonus jsou v jeho částech naprosto negeometricky a patrně náhodou rozesety dva kostely. Hraje tu muzika, zevlí se tu o sto šest, prodávají se tu jahody a holubi vám jak kamikadze podlétavají pod podrážkou, ale můžete tu projít denně třikrát a pořád je to tu fajn. Stejně jako na Ermou, která má být honosnou nákupní třídou a přitom je obyčejnou řeckou ulicí, kde vám děda prodá salep a děda 2 preclík a ulice samotná se nedokáže vyhnout kostelu z třináctého století, tak ho spolkne a on si tam furt je a když už tam je, tak kolem něj sedí lidi a jedí, co jim přijde pod ruku. Krize jak noha.

Řecký parlament střeží tzv. Evzoni

Mezi Ermou a Akropolí vás pohltí krásná čtvrť Plaka s podčtvrtí Anafiotika, která je ale nad ní, na strmém hřbetu Akropole, a tak je to vlastně asi nadčtvrť. Plaka je turistická čtvrť, to ano. Je plná sterilně malebných, drahých obchodů a předražených restaurací, které nabízejí všechno od guláše po sushi. Ale zároveň tu potkáte obchody s rukodělnými výrobky od oděvů po výrobky ze dřeva, vintage obchody i naprosté ujeťárny včetně manufaktury s hardrockovými a metalovými tričky. A pak ty restaurace a kavárny, které jsou sice také o něco dražší než o pár ulic dál, ale jsou řecké, s perfektními službami a prostě vás k sobě přitáhnou, ať už je jenom pozorujete, nebo vás vcucnou dovnitř. Zkusili jsme Café Plaka, jen tak, na café helleniko, což je sice turek od okurek, ale nesmí se to říkat. A hlavně to nejsou pražené shnilé otruby přelité vařící vodou ala česká Jihlavanka, ale řecký turek z džezvy, který vám prodlouží svou intenzitou průměrný den o dva týdny. Jo a pokud nesladíte, zkuste to nesměle nadhodit, je větší šance, že vám z kávy neudělají řeckou karamelku (ani v tom si Řekové s nenáviděnými Turky nemají co vyčítat). Krásný interiér kavárny a perfektní služby v ceně, dohromady 3 eura na osobu. 

Ve čtvrti Anafiotika zabloudíte mezi bílými domky

Minutu po opuštění kavárny jako bonus čtvrthodinové krupobití, po kterém si nejmenovaný člen výpravy musel koupit nové (čti suché) boty. Anafiotika, to jsou minibaráčky okupované partami náramných kocouřisek, kočičand a koťat, a snad i domorodými Řeky. A k nim přilehlé zahrádky a kostelíky. A dvoje schody obklopené tavernami a kavárnami, kde se cizinci rádi vydají z posledních peněz, aby se mohli na svět podívat přes sklenku vína či pálenky, nebo si postavit z husté pěny řeckého frappé hořkosladkou Akropoli. A večer tam snědí celé Řecko, protože si o to nápadně říká.

Už víte o čem bude další článek?

Autor: Aleš
Editor: Anetka

Úvod do Athén

Být doma na velikonoční prázdniny je stejně trapné jako české oslavy Velikonoc. Vzhledem k tomu, že ani jeden z nás neuznává pomlázky, zajíčky a beránky, rozhodli jsme se utéct za hranice. V soutěži o nejlevnější letenky zvítězila trasa Varšava Modlin - Athény se společností Ryanair. Přičteme-li k tomu cestu s Českými drahami z Pardubic do Polska, cesta tam i zpátky vyšla 2 400 Kč na jednoho. K tomu třeba přičíst transporty z letiště a na letiště - nabízí se ModlinBus (10 až 15 € zpáteční) a Koleje Mazowieckie (8 € zpáteční).

Do Athén jsme přiletěli relativně pozdě večer, nicméně athénské metro spojuje město s letištěm v půlhodinových intervalech až do půlnoci. Vzhledem ke vzdálenosti letiště od centra je cena přiměřená - 10 € za osobu, 18 € za lístek pro dva. Pokud jste student, máte se v Athénách jako král, první sleva přichází již v této chvíli a je poloviční (studenti do 26 let ze zemí EU s platnou studentskou ID kartou). Tato cena se však vztahuje pouze na letištní spoj, kdy projíždíte mimoměstskou zónou. Obyčejný přestupní lístek platný 90 minut stojí 1,40 €, EU studentům stačí za 0,60 €. Informační tabule jsou v řečtině i angličtině a nesetkali jsme se s žádnými problémy. Metro je spolehlivé a stanice poměrně nové a čisté. Po Athénách se můžete také svézt tramvají a trolejbusem, s těmi však nemáme zkušenost. Více o městské hromadné dopravě se můžete dočíst zde (AJ). 

Athény - džungle plná antiky a lesů

Ubytování jsme si našli přes Airbnb, hotely v rozumnějších částech města (čti části, ve kterých je klid a bezpečno) jsou poměrně drahé. Zvolili jsme čtvrť Ano Petralona, která leží na úpatí jednoho z centrálních athénských pahorků Fillopapos, cca 15 minut pěšky od Akropole. Na setmělé stanici Petralona nás náš hostitel Themis naložil do auta a za pár minut jsme se ocitli v nejhezčím malém bytě, jaký si lze jako základnu pro průzkum města přát.

Upřímně, nějak jsme netušili, co od Athén čekat. Jestli Balkán ve významu bugr a lesk dávných časů marně překrývající bídu současnosti, nebo chladné muzeum pro turisty. S Řeckem jsme měli pouze mizivé zkušenosti, navíc už poměrně dávné a povětšinou z ostrovních resortů. Tak jsme se nechali překvapit. A po všech stránkách příjemně!

V Athénách jsme toho viděli a zažili tolik, že jsme se rozhodli rozdělit naše vyprávění do několika článků. První z nich už máte za sebou, dalším jsou Athény prehistorické a antické.

Autor: Aleš 
Editor: Anetka

Lisabon: Ve městě divů

Není nadto zpestřit si návrat z Florencie domů zastávkou v Lisabonu a vyměnit město renesance za město divů. Přivítala mě modrá obloha, závan mořského vzduchu a jakási prostornost a otevřenost, která se v italských uličkách a zákoutích hledá velmi těžko. Lisabon mě tedy oslnil hned v prvních minutách a svůj glanc si udržel po celou dobu mého pobytu. 

Hned první příjemnou zkušeností bylo lisabonské metro, na které jsem mohla naskočit přímo z letiště. Lístek na dopravu je možné zakoupit v automatech či u přepážky. Systém je přitom takový, že si při první jízdě si společně s jízdenkou zakoupíte kartičku za 0,50 €. Tu si uchováte a při každé další jízdě ji pouze dobijete v automatu, a to buď za 1,40 € (60 minutová jednosměrná cesta), případně celodenní. Více informací o plánu lisabonské dopravy naleznete zde.

Naše oblíbená vyhlídka - Miradouro Sao Pedro de Alcantara

Můj milý nám našel krásné ubytování v Guest House Guerra Junqueiro (dvoulůžkový pokoj s privátní koupelnou 30 € za noc). Ubytování se nachází v těsné blízkosti stanice metra Alameda a do centra odtud můžete dojít i pěšky, a to za zhruba 45 minut.

Průzkum města jsme zahájili večerní procházkou kolem Praça do Comércio s výhledem na sochu Ježíše a lisabonskou variací na Golden Gate ve Friscu. Lisabon mě v prvé řadě zaujal tím, že je rozmanitý, divoký a zároveň tu všechno do sebe záhadným způsobem zapadá. 

Praça do Comércio a výhled na řeku Tejo a sochu Ježíše

Z restaurací a barů zavání sušená i živá treska připravena na všechny možné způsoby, moderní budovy se ve vás snaží vyvolat údiv, občas se vám někdo snaží prodat hašiš a na rozlehlém náměstí vyhrává rocková kapela Los Empty Heads. Bary a kavárny vás lákají na skvělou kávu (0,70 - 1,50 €) a tradiční košíčky z listového těsta plněné žloutkovým krémem zvané „Pastéis de Nata“ (1 - 2 €). 

Žloutkové koláčky Pastéis de Nata 

Druhý den našeho průzkumu jsme věnovali středověkému Lisabonu, nicméně předtím jsme se zastavili na oběd v Mercado de Ribeira. Kromě běžných stánků s ovocem, zeleninou a rybami se tu nacházejí lákavá bistra s nejrůznějšími specialitami portugalské i světové kuchyně. Objevíte tu různé pokrmy z ryb, masa a dokonce i biokoutek Quinta do Arneiro, kde jsme si mohli vychutnat polévku z mangoldu a vegetariánský quiche.

Z Mercada jsme pokračovali směrem ke středověké a zároveň dělnické podhradní čtvrti Alfama. Po cestě jsme zaběhli do obchůdku se stylovými konzervami Conserveira de Lisboa a pořídili zde pár suvenýrů.

Nejkrásnější konzervy s rybičkami jsme objevili v Conserveira de Lisboa

Hned poté jsme vystoupali do čtvrti Alfama, a to přímo k její dominantě Castelo San Jorge. Zřícenina maurského hradu z 11. století určitě stojí za návštěvu (8 €), a to zejména kvůli nádhernému výhledu z hradeb a příjemné atmosféře. Doporučujeme okořenit prohlídku sklenkou vynikajícího vína ze stánku Wine with a View (sklenka od 4 €). My jsme měli s sebou čirou náhodou také kousek vynikajícího portugalského sýra Azeitao a chléb.

Castelo San Jorge, víno a nádherný výhled na město

V uličkách pod hradem se také nachází nádherná katedrála Sé. Historie tohoto kostela sahá až do 12. století, ustála mnohá zemětřesní a prošla několika přestavbami.

Středověkou Alfamu si však užijete zejména po setmění. V místních barech a restauracích zavládne živá hudba, tradiční portugalské fado. Připravte se ale na řadu turistů a trochu vyšší ceny v restauracích, nicméně pokud se budete chvíli potulovat v uličkách, určitě narazíte i na levnější podniky. My jsme tu ochutnali pouze malou sklenku portského (2 €) a višňový likér Ginjinha (1 €). Příjemnou zkušeností pak byl také nákup vína ve vinotéce Garrafeira da Sé.

Následující ráno jsme vyrazili metrem na zastávku Oriente, kde se nachází moderní komplex vybudovaný pro výstavu Expo 1998. Zde jsme mohli obdivovat působivé stavby včetně sedmnáctikilometrového mostu pojmenovanému podle Vasco de Gamy. Mezi další turistická lákadla patří Oceanárium, nicméně nám k spokojenosti stačila pouze příjemná procházka podél řeky Tejo.

Park národů vybudovaný pro výstavu EXPO 1998

Odpoledne jsme věnovali úžasnému Belému, turisticky hojně navštěvované čtvrti v odlehlejší části města, která byla v minulosti jakousi portugalskou branou do světa. Zavezla nás sem lidmi natřískaná rychlotramvaj č. 15, nicméně Belém nám poněkud stísněnou cestu velmi rychle vynahradil. Místní klášter Mosteiro dos Jeronimos je pravděpodobně nejslavnější památkou v Lisabonu a určitě stojí za to zakoupit si lístek (10 €) a prohlédnout si ho zevnitř. Prohlédnete si nejen nádhernou rajskou zahradu, ale užijete si i působivý výhled z kůru do interiéru obřího kostela.  Nezapomeňte tu vzdát úctu slavnému objeviteli Vasco de Gamovi, který je zde pohřben.

Jeronýmský klášter

Kromě kláštera je čtvrť slavná díky opevněné Belémské věži z 16. století (6 €, případně kombinovaná vstupenka na věž a do kláštera 12 €) a Památníku objevitelů, unikátní propagandistické stavbě oslavující portugalské mořeplavce. Právě v Belému se také nachází nejtradičnější z nejtradičnějších cukráren, Pastéis de Belém, kde ochutnáte ty nejlepší žloutkové košíčky v Lisabonu.

Belémská věž je pro portugalskou historii velmi důležitá

Poslední lisabonský večer jsme strávili procházkou na pomezí Principe Reale a pověstné čtvrti Bairro Alto, kde jsme ochutnali skvělé pivo z minipivovaru 8a Colina. Měli jsme totiž štěstí a v místní botanické zahradě se zrovna konal malý trh. Poté jsme si užili nádherný výhled z Miradouro Sao Pedro de Alcantara a vydali se na průzkum živé čtvrti Chiado, kde se nachází například slavný výtah Santa Justa či ruiny kláštera Convento do Carmo.

Rozlučka s Lisabonem se nesla ve velkém stylu. Večer jsme v jednom z barů čtvrti Bairro Alto vysledovali spravedlivé vítězství Benfiky (u velkého piva za 1,10 € a trojky sangrie za 1 €) a poté se královsky navečeřeli ve stylovém italsko-portugalském baru Tasca Mastai (25 € za večeři pro dva včetně Aperolu a lokálního piva).

Lisabon jsme si podmanili během necelých čtyř dnů, zasloužil by si však mnohem víc času. Teď je však na řadě cesta ke kořenům západní civilizace.

Adventní výlet po Toskánsku

Výhled na probouzející se florentský venkov, sluneční paprsky mezi olivami, káva z termosky a balíček sušenek. Pokud opomenu ranní pochod na letiště do půjčovny aut, tak právě takhle začala naše cesta po Toskánsku.

Naší první zastávkou byl benediktinský klášter Vallombrosa ukrytý v lesích stejnojmenné přírodní rezervace. Z Florencie jsme k němu dorazili po zhruba hodinové cestě směrem na východ a stoupání do tisícimetrové nadmořské výšky. Historie tohoto duchovního místa sahá až do 11. století, studoval zde například Galileo Galilei a dnes sem míří turisté obdivovat barokní výzdobu kostela a antickou lékárnu. Kousek od kláštera se pak nachází vyhlídka s kapličkou, ke které nás dovedly směrovky.

Výhled z Vallombrosy. Foto: Kristýna Olszarová

Z Vallombrosy jsme pokračovali dál na severovýchod, kde Toskánsko sousedí s regionem Emiglia-Romagna. Zde jsme měli vyhlídnutý další klášter - Eremo di Camaldoli. Doposud klidnou cestu nám narušila uzavřená silnice, avšak Camaldoli jsme si nechtěli nechat ujít, a po trochu divočejší objížďce jsme kláštera šťastně dosáhli. Jak již jeho název naznačuje, jedná se o sídlo eremitů, tedy křesťanských poustevníků, kteří se rozhodli zanechat samoty a žít pohromadě. Klášter založil San Romualdo z Ravenny roku 1012 a jeho dnešní obyvatelé se stejně jako on řídí benediktinskou řeholí. Kromě veřejnosti otevřené části kláštera si zde mohou návštěvníci prohlédnout kostel, refektář a také celu San Romualda.

Příbytky eremitů v Camaldoli. Foto: Kristýna Olszarová

Dalším bodem našeho itineráře bylo město Poppi se svým oslnivým hradem. Cestu z kopců směrem na jih jsme si zpestřili návštěvou Pieve di San Pietro di Romena. Současný vzhled získal kostel ve 12. století, nicméně jsou tu pozorovatelné ruiny kostela až z 8. století (místní bratři dokonce uvádějí, že v místech dříve stál etruský chrám). Interiér si zachoval strohý ráz, avšak zpestřují ho moderní a podle mého názoru i vkusná umělecká díla z přírodních materiálů. K  románskému kostelu pak přiléhá také poměrně příjemný areál, kde se návštěvníci mohou občerstvit, odpočinout si či meditovat.

Pieve di San Pietro di Romena. Foto: Kristýna Olszarová

A teď zpátky k Poppi. Městečko se nachází v údolí Casentino a je slavné zejména díky Castello dei Conti Guidi, dominantnímu středověkému hradu. Poppi je také dějištěm významné bitvy o Campaldino, kde se roku 1289 střetli guelfové (stoupenci papeže) a ghibellini (stoupenci císařů). Vítězství guelfů přitom znamenalo velký posun v dějinách Florencie a její následné hegemonii v Toskánsku.

Castello dei Conti Guidi v Poppi. Foto: Kristýna Olszarová

O Arezzu, které stálo na straně poražených a kde jsme ten den nocovali, povyprávím příště. 

Moc děkuji Kristýně, Jirkovi a Ondřejovi za úžasný výlet! Zvláště pak Kristýně za nádherné fotografie. 

Jak to chodí na papežské audienci

Většina lidí má mylnou představu o tom, že dostat se do blízkosti jedné z nejpopulárnějších osobností na naší planetě je téměř nemožné. Na vlastní kůži jsem si však ověřila, že to není tak složité, jak se zdá.

O možnosti absolvovat generální audienci u papeže jsem se dozvěděla od skupinky italských seniorů, se kterými jsem se dala do hovoru při svém prvním a bohužel také neúspěšném pokusu zahlédnout papeže Františka na vlastní oči. Bylo při oslavách Neposkvrněného početí Panny Marie na Španělském náměstí v Římě. Mši tu vedl právě papež František, avšak přišla jsem na místo pouze hodinu před začátkem, tedy příliš pozdě. Kvůli obrovskému davu lidí tlačících se směrem k náměstí jsem se musela po několika minutách otočit a prorazit si cestu zpět. Můj zdrcený výraz zaujal jednoho z přítomných postarších pánů, který náhle vytáhl z kapsy fotografie, kde byl zachycen, jak líbá ruku papeže Františka. Vysvětlil mi, že toto je při troše štěstí, trpělivosti a schopnosti obstarat si lístky běžně možné zažít.

Když tedy nastalo typické římské lednové počasí, tedy ony deštivé dny, kdy se audience koná uvnitř, a nikoli na Svatopetrském náměstí, napadlo mě, že možnost ukrýt se do audienčního sálu a setkat se zblízka s papežem, je dokonalý plán pro středeční dopoledne. Vybavena instrukcemi od onoho staříka jsem se vydala přímo do Vatikánu požádat o vstupenky. Stačilo oslovit příslušníka švýcarské gardy u bronzových dveří při vchodu do Baziliky sv. Petra a bylo mi vyhověno. Hned druhý den nato jsem se mohla vydat za papežem.

Vstupenka na generální audienci

Audience se přes zimu konají v hale papeže Pavla VI., která se nachází hned za sloupovou kolonádou na Vatikánském náměstí a má kapacitu více než šest tisíc osob. Ceremonie začíná v deset hodin, proto jsem se po minulém neúspěchu dostavila na místo již o dvě hodiny dříve. Ačkoli už se zde rýsovala fronta, celkem rychle jsem postupovala vpřed a po necelé hodince jsem již seděla v přední polovině prostorného a moderního audienčního sálu. Zároveň jsem mohla pozorovat, jak se místo postupně plní lidmi nejrůznějších národností. Nechyběli tu turisté, školní skupiny, četa policistů nesoucích transparent s papežovou fotografií, pyšně se usmívající Argentinci s vlaječkami či celé italské rodinky od praprababiček až po zhruba tříleté děti. Atmosféra byla překvapivě přátelská a uvolněná, každý si našel v hale své místo k sezení a bavil se s lidmi okolo. To bylo po minulé zkušenosti velmi milé překvapení. 

Asi deset minut před oficiálním začátkem audience se všichni lidé kolem začali zvedat, ohlížet vzad a pozvolna seskupovat. Rázem jsem pochopila, že sedím asi deset metrů od chodbičky, kterou papež prochází přímo na pódium. Pak už jsem jen slyšela mocný jásot, který značil jediné - František už je tu. Volání „Fran-ce-sco! Fran-ce-sco!“ a radost v tvářích všech přítomných mi asi zůstanou v paměti vryté navždy. V davu se také zvedlo několik vlajek a transparentů. Všeobecné nadšení mi úsměvně připomínalo fotbalový zápas, a když papež procházel kolem, téměř jsem si neuvědomila, že křičím jeho jméno s ostatními. František procházel uličkou pomalu a snažil se podat si ruku s každým, kdo mu byl nablízku. Lidé k němu natahovali své děti, a když se některému z nich dostalo polibku na čelo, ostatní tleskali. V takovém stylu papež došel až na pódium, kde se usadil k mikrofonu a zahájil svou řeč - pro mě milé překvapení číslo dvě.

Ačkoli chovám úctu k náboženství a papeži Františkovi, ke mším jsem skeptická a chybí mi potřebná trpělivost a umění naslouchat. Před audiencí jsem proto měla obavu z toho, jak na mě taková audience vlastně způsobí. Když se ale papež chopil slova, bylo mi jasné, že jsem na správném místě. František vedl svou řeč v italštině a hovořil o své nedávné misi na Sri Lance a Filipínách, o tamějších problémech a možnostech. Když pak obrátil téma směrem k terorismu a prohlásil, že „náboženství se nesmí v žádném případě stávat důvodem k násilí“, dav začal opět souhlasně vykřikovat. Vážnost v papežově tváři však značila, že skandování není namístě, neboť by to měla být pro všechny přítomné samozřejmost. 

Poté přišlo na řadu přivítání poutníků z celého světa. Papež František četl seznam zúčastněných skupin a pokaždé, když byla některá zmíněna, její členové se zvedli a jásali, na což jim papež odpověděl úsměvem a pokynutím. Františkova zdravice směřoval ke všem poutníkům a lidé to náležitě opětovali.

Svůj výstup papež završil apelem za společnou modlitbu za mír v africkém Nigeru. Ave Maria. Speciální poznámku věnoval také všem mladým, nemocným a pro mě překvapivě také novomanželům, kteří jakoby se náhle objevili v předních řadách. Hned čtyři nevěsty v bílém a čtyři ženiši šťastně mávali papeži a děkovali. 

Odbyla jedenáctá hodina a oficiální program audience byl u konce. Zatímco někteří odešli, velká část lidí zůstala sedět na svých místech, anebo začali diskutovat se svými známými okolo. Někteří dokonce vytáhli svačinu. Rozhodla jsem se zůstat a pozorovat, jak se František pomalu vydává na cestu skrze hlediště. Atmosféra byla podobná jako při jeho příchodu, jen zde bylo o něco méně lidí. Když pak jedna ze skupinek vytáhla kytary a začala hrát a zpívat, musela jsem se jen pousmát nad tím, jaké kouzlo a vliv má jeden jediný člověk. František odešel ze sálu až po další hodině, při které jen procházel uličkami v sále a pokoušel se udělat radost co největšímu počtu lidí tím, že se jich dotkne či se nechá vyfotografovat. 

Co se mě týče, já jsem žádný dotek ani fotografii nepotřebovala. V tichosti a zpovzdálí jsem si užívala poslední chvíle nezapomenutelné a téměř neuvěřitelné životní zkušenosti.

--------------------------

Tento článek byl publikován také na blogu Žijeme Itálií.

Stávám se bloggerkou

Drazí čtenáři,

vítám vás na svém blogu. Co od něj můžete očekávat?
Wonderful Wondering se vás pokusí přesvědčit o tom, že svět kolem je krásný a nutí nás k zamyšlení a objevování.
Wonderful Wondering vám rád poradí, když se chystáte na cesty.
Wonderful Wondering by měl být inspirativní.
Wonderful Wondering vás možná pobaví.

Zkusím psát v češtině i v angličtině.

Žádné dlouhé povídání. Slova by měla být vzácná a času máme málo.

Hurá do světa!

A.