Většina lidí má mylnou představu o tom, že dostat se do blízkosti jedné z nejpopulárnějších osobností na naší planetě je téměř nemožné. Na vlastní kůži jsem si však ověřila, že to není tak složité, jak se zdá.
O možnosti absolvovat generální audienci u papeže jsem se dozvěděla od skupinky italských seniorů, se kterými jsem se dala do hovoru při svém prvním a bohužel také neúspěšném pokusu zahlédnout papeže Františka na vlastní oči. Bylo při oslavách Neposkvrněného početí Panny Marie na Španělském náměstí v Římě. Mši tu vedl právě papež František, avšak přišla jsem na místo pouze hodinu před začátkem, tedy příliš pozdě. Kvůli obrovskému davu lidí tlačících se směrem k náměstí jsem se musela po několika minutách otočit a prorazit si cestu zpět. Můj zdrcený výraz zaujal jednoho z přítomných postarších pánů, který náhle vytáhl z kapsy fotografie, kde byl zachycen, jak líbá ruku papeže Františka. Vysvětlil mi, že toto je při troše štěstí, trpělivosti a schopnosti obstarat si lístky běžně možné zažít.
Když tedy nastalo typické římské lednové počasí, tedy ony deštivé dny, kdy se audience koná uvnitř, a nikoli na Svatopetrském náměstí, napadlo mě, že možnost ukrýt se do audienčního sálu a setkat se zblízka s papežem, je dokonalý plán pro středeční dopoledne. Vybavena instrukcemi od onoho staříka jsem se vydala přímo do Vatikánu požádat o vstupenky. Stačilo oslovit příslušníka švýcarské gardy u bronzových dveří při vchodu do Baziliky sv. Petra a bylo mi vyhověno. Hned druhý den nato jsem se mohla vydat za papežem.
 |
| Vstupenka na generální audienci |
Audience se přes zimu konají v hale papeže Pavla VI., která se nachází hned za sloupovou kolonádou na Vatikánském náměstí a má kapacitu více než šest tisíc osob. Ceremonie začíná v deset hodin, proto jsem se po minulém neúspěchu dostavila na místo již o dvě hodiny dříve. Ačkoli už se zde rýsovala fronta, celkem rychle jsem postupovala vpřed a po necelé hodince jsem již seděla v přední polovině prostorného a moderního audienčního sálu. Zároveň jsem mohla pozorovat, jak se místo postupně plní lidmi nejrůznějších národností. Nechyběli tu turisté, školní skupiny, četa policistů nesoucích transparent s papežovou fotografií, pyšně se usmívající Argentinci s vlaječkami či celé italské rodinky od praprababiček až po zhruba tříleté děti. Atmosféra byla překvapivě přátelská a uvolněná, každý si našel v hale své místo k sezení a bavil se s lidmi okolo. To bylo po minulé zkušenosti velmi milé překvapení.
Asi deset minut před oficiálním začátkem audience se všichni lidé kolem začali zvedat, ohlížet vzad a pozvolna seskupovat. Rázem jsem pochopila, že sedím asi deset metrů od chodbičky, kterou papež prochází přímo na pódium. Pak už jsem jen slyšela mocný jásot, který značil jediné - František už je tu. Volání „Fran-ce-sco! Fran-ce-sco!“ a radost v tvářích všech přítomných mi asi zůstanou v paměti vryté navždy. V davu se také zvedlo několik vlajek a transparentů. Všeobecné nadšení mi úsměvně připomínalo fotbalový zápas, a když papež procházel kolem, téměř jsem si neuvědomila, že křičím jeho jméno s ostatními. František procházel uličkou pomalu a snažil se podat si ruku s každým, kdo mu byl nablízku. Lidé k němu natahovali své děti, a když se některému z nich dostalo polibku na čelo, ostatní tleskali. V takovém stylu papež došel až na pódium, kde se usadil k mikrofonu a zahájil svou řeč - pro mě milé překvapení číslo dvě.
Ačkoli chovám úctu k náboženství a papeži Františkovi, ke mším jsem skeptická a chybí mi potřebná trpělivost a umění naslouchat. Před audiencí jsem proto měla obavu z toho, jak na mě taková audience vlastně způsobí. Když se ale papež chopil slova, bylo mi jasné, že jsem na správném místě. František vedl svou řeč v italštině a hovořil o své nedávné misi na Sri Lance a Filipínách, o tamějších problémech a možnostech. Když pak obrátil téma směrem k terorismu a prohlásil, že „náboženství se nesmí v žádném případě stávat důvodem k násilí“, dav začal opět souhlasně vykřikovat. Vážnost v papežově tváři však značila, že skandování není namístě, neboť by to měla být pro všechny přítomné samozřejmost.
Poté přišlo na řadu přivítání poutníků z celého světa. Papež František četl seznam zúčastněných skupin a pokaždé, když byla některá zmíněna, její členové se zvedli a jásali, na což jim papež odpověděl úsměvem a pokynutím. Františkova zdravice směřoval ke všem poutníkům a lidé to náležitě opětovali.
Svůj výstup papež završil apelem za společnou modlitbu za mír v africkém Nigeru. Ave Maria. Speciální poznámku věnoval také všem mladým, nemocným a pro mě překvapivě také novomanželům, kteří jakoby se náhle objevili v předních řadách. Hned čtyři nevěsty v bílém a čtyři ženiši šťastně mávali papeži a děkovali.
Odbyla jedenáctá hodina a oficiální program audience byl u konce. Zatímco někteří odešli, velká část lidí zůstala sedět na svých místech, anebo začali diskutovat se svými známými okolo. Někteří dokonce vytáhli svačinu. Rozhodla jsem se zůstat a pozorovat, jak se František pomalu vydává na cestu skrze hlediště. Atmosféra byla podobná jako při jeho příchodu, jen zde bylo o něco méně lidí. Když pak jedna ze skupinek vytáhla kytary a začala hrát a zpívat, musela jsem se jen pousmát nad tím, jaké kouzlo a vliv má jeden jediný člověk. František odešel ze sálu až po další hodině, při které jen procházel uličkami v sále a pokoušel se udělat radost co největšímu počtu lidí tím, že se jich dotkne či se nechá vyfotografovat.
Co se mě týče, já jsem žádný dotek ani fotografii nepotřebovala. V tichosti a zpovzdálí jsem si užívala poslední chvíle nezapomenutelné a téměř neuvěřitelné životní zkušenosti.
--------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat