O Vasariho chodbě a rafinovanosti Florencie

Po dvou měsících pobytu bych mohla Florencii charakterizovat desítkami slov, která každým dnem přibývají. Po návštěvě Vasariho chodby vedoucí z Palazzo Vecchio až do Palazzo Pitti se ale můj pohled na město skutečně vyšperkoval. 

Vstup do Vasariho chodby je poměrně drahá záležitost, nicméně stojí za to. Prohlídku musíte absolvovat s průvodcem, který vás z obyčejného turisty v Galerii Uffizi povýší na návštěvníka Vasariho chodby, kam denně vstoupí pouze pár skupinek. Průvodce přitom může být klíčovou postavou vašeho zážitku, neboť si snáze uvědomíte nejen unikátnost tajné chodby, ale také unikátnost Florencie a jejího vztahu k umění. 

Měla jsem štěstí a svou třetí návštěvu Galerie Uffizi jsem absolvovala s malou skupinkou turistů, kterou vedl Mariogesù. Začali jsme kupodivu sochami zdobícími Orsanmichele, na kterých nám Mario vysvětlil, v čem vlastně spočívá renesance a jak ji odlišit od ostatních uměleckých slohů. Průvodcův styl se mi vážně líbil, nezahlcoval nás informacemi, ale naopak, chtěl vědět, co si myslíme my a proč. Navíc si hned na začátku zapamatoval jména nás všech a nebál se nás oslovovat.

Po úvodním „cvičení“ u Orsanmichel jsme se přemístili do Galerie Uffizi, kde jsme pokračovali v našem goticko-renesančním kvízu. Ačkoli Giottův obraz Maestà di Ognissanti jsem viděla již potřetí, najednou jsem si jeho pokrokovosti mohla vážit o něco víc. Pozorovali jsme detaily, ženskost Panny Marie, tváře pohlížející skrze boky trůnu a ukotvení postav v prostoru. 

Giotto: Maestà di Ognissanti (cca 1310)

Pokračovali jsme 14. stoletím až k ryze renesančním kouskům jako je Botticeliho Primavera či Madona s dítětem od Filippa Lippiho. Mario se nám také snažil vysvětlit florentských styl vycházející ze skic, tedy opřený o promyšlenost a rafinovanost typickou pro florentského obchodního ducha. Delší chvíli jsme strávili samozřejmě i před Michelangelovou Svatou rodinou, ve které Mario vidí časovanou bombu ústící v baroko.

Opravdová umělecká nálož vybuchla za dveřmi od tajné chodby, kterou vybudoval architekt Giorgio Vasari v roce 1564 pro Cosima de‘ Medici. Tunel měl sloužit jako bezpečný přechod mezi vládním a privátním sídlem rodiny Medicejských - tedy Palazzem Vecchio a Palazzem Pitti. Dnes se tu nachází více než tisícovka obrazů, zejména portréty. Jedním z obrazů je přitom Marie Anna Luisa sedící po boku svého manžela, která měla pro dnešní Florencii obrovský význam, neboť díky ní byl umělecký odkaz rodiny Medicejských uchován na území města až dodnes. 

Stěny Vasariho chodby lemují obrazy

Portréty od věhlasných autorů jakým jsou Filippo Lippi, Tiziano, Rembrandt, Velazquez či Delacroix nás provedly nad florentskými uličkami, přes Ponte Vecchio, až ke Grottě v zahradách Palazzo Pitti. Zjištění, že najednou dokážu hravě rozeznat jednotlivé umělecké slohy či florentskou školu od benátské, mě skutečně potěšilo. V chodbě jsem přitom nevnímala jednotlivé obrazy, ale spíše jejich vývoj. Cestou se nám přitom nabídl ojedinělý výhled na řeku Arno a překvapivě jsme také nakoukli do kostela Chiesa di Santa Felicita. Nesmím také zapomenout zmínit poslední obrazy ve Vasariho chodbě. Jedná se o soubor děl současného umění, které zde byly umístěny v roce 2013. Po renesanční smršti se tak příjemně osvěžíte autoportrétem Marca Chagalla nebo rentgenovým snímkem amerického grafika Roberta Rauschenberga.

Chiesa di Santa Felicita z okna ve Vasariho chodbě

Taková je tedy Vasariho chodba. Rafinovaná a plná umění stejně jako město, ve kterém se nachází. Když jsme se tedy objevili na druhé straně řeky, v hlavě se mi rojily stovky myšlenek. Všechny se týkaly umění, konkrétně jeho výjimečnosti a důležitosti pro lidský život. Najednou jsem dokázala docenit renesanci v její plné kráse a uvědomila jsem si sílu intelektu, který oslavuje. Mario nám již na začátku řekl, že by byl rád, kdyby nás inspiroval k tomu, abychom si po prohlídce galerie a Vasariho chodby otevřeli knihu, studovali a ohlédli se zpátky v čase. Ačkoli se o něco takového snažím i bez Mariovy rady, musím uznat, že jeho procházka dějinami umění ve mně zanechala hluboký dojem. 

Velmi děkuji Florencetown, za zprostředkování toho nezapomenutelného zážitku. 

A presto.

Medicejští na jevišti

Ve Florencii je stále co objevovat, zkoumat, navštěvovat a ochutnávat. Ze všeho nejvíc si užívám náhodné objevy, tedy procházky po městě za „ničím i něčím“, když zrovna narazím na zajímavý kostelík, klidné zákoutí, originální obchůdek nebo neodolatelnou vůni linoucí se z restaurace. Občas je ale potřeba navštívit místa, o kterých třeba již delší dobu víte, ale váháte, zda stojí za váš drahocenný čas či peníze. S podobnou nejistotou jsem až do nedávna chodívala kolem plakátu „The Medici Dynasty Show“. Dnes už vím, že skepse v tomto případě rozhodně nebyla na místě.

Plakát Medici Dynasty Show mě nakonec na představení skutečně přilákal

Jedna hodina, dva herci, angličtina, projekce, hudba a pokus o návrat do časů Medicejských - právě taková neutrální očekávání jsem chovala vůči show poté, co jsem si prohlídla webové stránky a rezervovala si lístek. Dva dny nato už jsem seděla v sále knihovny San Giovannino dei Padri Scolopi na Piazza San Lorenzo, tedy v podstatě přímo na jevišti, po kterém se pomalu šoural muž s holí, parukou a nalíčenou tváří. Musím se přiznat, že v ten moment jsem trochu znervózněla. V sále se brzy objevila také záhadná žena v černém, a ani ta mi na klidu zrovna nepřidala.

Kdybych si předtím přečetla program, který jsem dostala na pokladně, hned bych věděla, že se jedná o vévodu Giana Gastona a jeho sestru Annu Marii Luisu, kteří stojí před obrovským problémem - jsou posledními z rodu Medicejských a je na čase předat Florencii svým nástupcům. Oba dva si přitom uvědomují, že po tom všem co jejich rodina ve Florencii vytvořila, není možné město jen tak opustit.  Jak ale zachovat jejich odkaz ve Florencii na věky? 

Diváci sedí přímo na jevišti. Zdroj: The Medici Dynasty Show

Anna Maria Luisa přichází s nápadem, že by mohli s Gianem společně vytvořit seznam těch nejcennějších uměleckých děl. Poslední dva Medicejští se tak v jedné hodině snaží rekapitulovat tři staletí, během kterých jejich rod vytvořil z Florencie živý obraz renesance a humanismu. Zatímco hovoří o svých předcích, významných mecenášů umění, a slavných renesančních tvůrců jakým byli Michelangelo, Brunelleschi, Botticelli a Leonarda da Vinci, na stěnách sálu se nám zjevují jejich díla - dnešní symboly Florencie. David, Venuše, Duomo, to vše za doprovodu hudby od Vivaldiho, Handela a především florentského skladatele Francesca Maria Veraciniho.

Na závěr přichází sourozenci s řešením. Vytvoří dohodu, která věnuje všechny tyto umělecké poklady Florencii - a to jak místním obyvatelům, tak i obdivovatelům z celého světa. Divák-turista se tak najednou stává součástí hry, je posledním dílkem, pointou a potvrzením toho, že Florencie je díky rodu Medicejských a jejich vášni pro umění obdivuhodná i v 21. století.

Medici Dynasty Show je podle mého názoru skvělá a pevně věřím, že kvalitu představení udrží i v následujících sezónách. Můj dojem pozvedla i příjemná atmosféra na konci představení, kdy herci přišli mezi diváky, aby se s námi seznámili, vyslechli si případnou chválu a kritiku nebo se nechali vyfotografovat.

Oba dva herci si po představení přišli popovídat s diváky

Medicejským zdar.