Po dvou měsících pobytu bych mohla Florencii charakterizovat desítkami slov, která každým dnem přibývají. Po návštěvě Vasariho chodby vedoucí z Palazzo Vecchio až do Palazzo Pitti se ale můj pohled na město skutečně vyšperkoval.
Vstup do Vasariho chodby je poměrně drahá záležitost, nicméně stojí za to. Prohlídku musíte absolvovat s průvodcem, který vás z obyčejného turisty v Galerii Uffizi povýší na návštěvníka Vasariho chodby, kam denně vstoupí pouze pár skupinek. Průvodce přitom může být klíčovou postavou vašeho zážitku, neboť si snáze uvědomíte nejen unikátnost tajné chodby, ale také unikátnost Florencie a jejího vztahu k umění.
Měla jsem štěstí a svou třetí návštěvu Galerie Uffizi jsem absolvovala s malou skupinkou turistů, kterou vedl Mariogesù. Začali jsme kupodivu sochami zdobícími Orsanmichele, na kterých nám Mario vysvětlil, v čem vlastně spočívá renesance a jak ji odlišit od ostatních uměleckých slohů. Průvodcův styl se mi vážně líbil, nezahlcoval nás informacemi, ale naopak, chtěl vědět, co si myslíme my a proč. Navíc si hned na začátku zapamatoval jména nás všech a nebál se nás oslovovat.
Po úvodním „cvičení“ u Orsanmichel jsme se přemístili do Galerie Uffizi, kde jsme pokračovali v našem goticko-renesančním kvízu. Ačkoli Giottův obraz Maestà di Ognissanti jsem viděla již potřetí, najednou jsem si jeho pokrokovosti mohla vážit o něco víc. Pozorovali jsme detaily, ženskost Panny Marie, tváře pohlížející skrze boky trůnu a ukotvení postav v prostoru.
 |
| Giotto: Maestà di Ognissanti (cca 1310) |
Pokračovali jsme 14. stoletím až k ryze renesančním kouskům jako je Botticeliho Primavera či Madona s dítětem od Filippa Lippiho. Mario se nám také snažil vysvětlit florentských styl vycházející ze skic, tedy opřený o promyšlenost a rafinovanost typickou pro florentského obchodního ducha. Delší chvíli jsme strávili samozřejmě i před Michelangelovou Svatou rodinou, ve které Mario vidí časovanou bombu ústící v baroko.
Opravdová umělecká nálož vybuchla za dveřmi od tajné chodby, kterou vybudoval architekt Giorgio Vasari v roce 1564 pro Cosima de‘ Medici. Tunel měl sloužit jako bezpečný přechod mezi vládním a privátním sídlem rodiny Medicejských - tedy Palazzem Vecchio a Palazzem Pitti. Dnes se tu nachází více než tisícovka obrazů, zejména portréty. Jedním z obrazů je přitom Marie Anna Luisa sedící po boku svého manžela, která měla pro dnešní Florencii obrovský význam, neboť díky ní byl umělecký odkaz rodiny Medicejských uchován na území města až dodnes.
 |
| Stěny Vasariho chodby lemují obrazy |
Portréty od věhlasných autorů jakým jsou Filippo Lippi, Tiziano, Rembrandt, Velazquez či Delacroix nás provedly nad florentskými uličkami, přes Ponte Vecchio, až ke Grottě v zahradách Palazzo Pitti. Zjištění, že najednou dokážu hravě rozeznat jednotlivé umělecké slohy či florentskou školu od benátské, mě skutečně potěšilo. V chodbě jsem přitom nevnímala jednotlivé obrazy, ale spíše jejich vývoj. Cestou se nám přitom nabídl ojedinělý výhled na řeku Arno a překvapivě jsme také nakoukli do kostela Chiesa di Santa Felicita. Nesmím také zapomenout zmínit poslední obrazy ve Vasariho chodbě. Jedná se o soubor děl současného umění, které zde byly umístěny v roce 2013. Po renesanční smršti se tak příjemně osvěžíte autoportrétem Marca Chagalla nebo rentgenovým snímkem amerického grafika Roberta Rauschenberga.
 |
| Chiesa di Santa Felicita z okna ve Vasariho chodbě |
Taková je tedy Vasariho chodba. Rafinovaná a plná umění stejně jako město, ve kterém se nachází. Když jsme se tedy objevili na druhé straně řeky, v hlavě se mi rojily stovky myšlenek. Všechny se týkaly umění, konkrétně jeho výjimečnosti a důležitosti pro lidský život. Najednou jsem dokázala docenit renesanci v její plné kráse a uvědomila jsem si sílu intelektu, který oslavuje. Mario nám již na začátku řekl, že by byl rád, kdyby nás inspiroval k tomu, abychom si po prohlídce galerie a Vasariho chodby otevřeli knihu, studovali a ohlédli se zpátky v čase. Ačkoli se o něco takového snažím i bez Mariovy rady, musím uznat, že jeho procházka dějinami umění ve mně zanechala hluboký dojem.
Velmi děkuji Florencetown, za zprostředkování toho nezapomenutelného zážitku.
A presto.
