Jazyk

středa 21. října 2015

Podzimní a venkovská Florencie

Do Florencie dorazil podzimní vánek. Obloha chytla tmavě modrou barvu, mraky se převalují z jedné světové strany na druhou a voda v řece Arno se mírně zazelenala. Při troše štěstí svítí slunce, občas se strhne nepěkný liják a začínám uvažovat o nepromokavé bundě a výměně tenisek za holinky.

Podzimní Florencie však stále zůstává krásnou Florencii. Je obdivuhodné, že ačkoli má přes 360 tisíc obyvatel, uchovává si jakousi venkovskou atmosféru. Pokud pominu pár rušných ulic v centru a moderní čtvrtě, stačí se vydat na krátkou procházku a člověk objeví stromy, louky, lesy nebo třeba stáje s koňmi a farmy.

Zrovna o víkendu jsem se vypravila na své biciclettě za zelenými místy Florencie. Samotná projížďka čtvrtí Novoli, kde bydlím, stála za to. Nachází se tu monumentální justiční palác, park s jezírkem a altánkem, pár budov florentské univerzity a pěkné hotely. Mám tu také krásný výhled na zarostlé kopce, které se mi zatím nepodařilo pojmenovat.
Palazzo di Giustizia je od roku 2012 novým sídlem florentských soudů
Ze čtvrti Novoli je to jen kousek cesty do zelené perly Florencie - Parco delle Cascine. Výstavbu parku zahájil Cosimo I. Medicejský již v roce 1563 jako jednu ze svých hospodářských usedlostí. Medicejští tu chovali dobytek a vyráběli sýr, od čehož byl také odvozen název parku (antické cascio = italské cacio = sýr). Žádnou krávu, ovce ani výrobnu sýra jsem tu sice neobjevila, ale za to je tu plno nádherných cest, luk, stromů, hned dvě dostihová závodiště (z nichž jedno opuštěné), několik stájí, spousta sportovců, pejskařů a míst k nerušenému odpočinku.

Z parku poté vede příjemná cyklostezka až do blízkého městečka Signa. Trasa je dlouhá asi deset kilometrů a po cestě není ani jedno stoupání. Bohužel jsem na svém cyklostroji cítila každý kamínek a konečně jsem tak docenila půvab horského kola s přehazovačkou, kotoučovými brzdami a komfortním sedlem, které na mě čeká v garáži v Čechách. Dá se říci, že za první známky civilizace, tedy pěstírnu kiwi a asfaltovou silničku, jsem byla po hodině usilovného šlapání opravdu vděčná.

Cyklostezka do městečka Signa lemuje řeku Arno
Městečko Signa není zvlášť významné, nicméně se tu nachází další obrovský park. V něm se navíc ukrývají malebná jezera, bazén, bary, restaurace či dětská hřiště a minigolf. Parco Renai je tak místem, kam se Florenťané jezdí osvěžit a užít si zábavu přímořského rázu. Můžete si tu dokonce půjčit vodní skútr, šlapadla, loďky nebo jen ulehnout na pláž a slunit se. Přes léto se tu konají nejrůznější akce a to jak pro dospělé, tak i pro děti. Netroufám si říct, jak moc je tu o prázdninách rušno, ale i na konci října jsem tu potkala několik skupinek lidí, od zamilovaných párů přes rodiny až po vitální důchodce.

Cesta zpět do Florencie byla o něco náročnější a těsně před svým bytem jsem dokonce zjistila proč. Zadní kolo jsem měla úplně vyfouklé. V naprosté únavě jsem si na internetu našla nejbližší opravnu, kam jsem ho druhý den mohla dovést. Sympatický děda v opravně mi vysvětlil, že je nutné vyměnit celý plášť, jinak budu muset dofukovat kolo po každé jízdě. Tato operace mě sice vyšla na 20 €, ale bez svého dopravního prostředku bych byla naprosto ztracená. Navíc už za sebou máme tolik zážitků! Od krásných projížděk podél řeky Arno až po pád před katedrálou Santa Marie del Fiore, kde mě musel ze země sbírat japonský turista.
Projížďky na kole podél řeky patří ve Florencii k těm nejkrásnějším
Z opravny kol jsem tak mohla rovnou zamířit do centra, kde na mě čekala Giulia a kurz freskové malby. O tom ale zase jindy.

neděle 18. října 2015

Jak to chodí na papežské audienci

Většina lidí má mylnou představu o tom, že dostat se do blízkosti jedné z nejpopulárnějších osobností na naší planetě je téměř nemožné. Na vlastní kůži jsem si však ověřila, že to není tak složité, jak se zdá.

O možnosti absolvovat generální audienci u papeže jsem se dozvěděla od skupinky italských seniorů, se kterými jsem se dala do hovoru při svém prvním a bohužel také neúspěšném pokusu zahlédnout papeže Františka na vlastní oči. Bylo při oslavách Neposkvrněného početí Panny Marie na Španělském náměstí v Římě. Mši tu vedl právě papež František, avšak přišla jsem na místo pouze hodinu před začátkem, tedy příliš pozdě. Kvůli obrovskému davu lidí tlačících se směrem k náměstí jsem se musela po několika minutách otočit a prorazit si cestu zpět. Můj zdrcený výraz zaujal jednoho z přítomných postarších pánů, který náhle vytáhl z kapsy fotografie, kde byl zachycen, jak líbá ruku papeže Františka. Vysvětlil mi, že toto je při troše štěstí, trpělivosti a schopnosti obstarat si lístky běžně možné zažít.

Když tedy nastalo typické římské lednové počasí, tedy ony deštivé dny, kdy se audience koná uvnitř, a nikoli na Svatopetrském náměstí, napadlo mě, že možnost ukrýt se do audienčního sálu a setkat se zblízka s papežem, je dokonalý plán pro středeční dopoledne. Vybavena instrukcemi od onoho staříka jsem se vydala přímo do Vatikánu požádat o vstupenky. Stačilo oslovit příslušníka švýcarské gardy u bronzových dveří při vchodu do Baziliky sv. Petra a bylo mi vyhověno. Hned druhý den nato jsem se mohla vydat za papežem.

Vstupenka na generální audienci
Audience se přes zimu konají v hale papeže Pavla VI., která se nachází hned za sloupovou kolonádou na Vatikánském náměstí a má kapacitu více než šest tisíc osob. Ceremonie začíná v deset hodin, proto jsem se po minulém neúspěchu dostavila na místo již o dvě hodiny dříve. Ačkoli už se zde rýsovala fronta, celkem rychle jsem postupovala vpřed a po necelé hodince jsem již seděla v přední polovině prostorného a moderního audienčního sálu. Zároveň jsem mohla pozorovat, jak se místo postupně plní lidmi nejrůznějších národností. Nechyběli tu turisté, školní skupiny, četa policistů nesoucích transparent s papežovou fotografií, pyšně se usmívající Argentinci s vlaječkami či celé italské rodinky od praprababiček až po zhruba tříleté děti. Atmosféra byla překvapivě přátelská a uvolněná, každý si našel v hale své místo k sezení a bavil se s lidmi okolo. To bylo po minulé zkušenosti velmi milé překvapení. 

Asi deset minut před oficiálním začátkem audience se všichni lidé kolem začali zvedat, ohlížet vzad a pozvolna seskupovat. Rázem jsem pochopila, že sedím asi deset metrů od chodbičky, kterou papež prochází přímo na pódium. Pak už jsem jen slyšela mocný jásot, který značil jediné - František už je tu. Volání „Fran-ce-sco! Fran-ce-sco!“ a radost v tvářích všech přítomných mi asi zůstanou v paměti vryté navždy. V davu se také zvedlo několik vlajek a transparentů. Všeobecné nadšení mi úsměvně připomínalo fotbalový zápas, a když papež procházel kolem, téměř jsem si neuvědomila, že křičím jeho jméno s ostatními. František procházel uličkou pomalu a snažil se podat si ruku s každým, kdo mu byl nablízku. Lidé k němu natahovali své děti, a když se některému z nich dostalo polibku na čelo, ostatní tleskali. V takovém stylu papež došel až na pódium, kde se usadil k mikrofonu a zahájil svou řeč - pro mě milé překvapení číslo dvě.

Ačkoli chovám úctu k náboženství a papeži Františkovi, ke mším jsem skeptická a chybí mi potřebná trpělivost a umění naslouchat. Před audiencí jsem proto měla obavu z toho, jak na mě taková audience vlastně způsobí. Když se ale papež chopil slova, bylo mi jasné, že jsem na správném místě. František vedl svou řeč v italštině a hovořil o své nedávné misi na Sri Lance a Filipínách, o tamějších problémech a možnostech. Když pak obrátil téma směrem k terorismu a prohlásil, že „náboženství se nesmí v žádném případě stávat důvodem k násilí“, dav začal opět souhlasně vykřikovat. Vážnost v papežově tváři však značila, že skandování není namístě, neboť by to měla být pro všechny přítomné samozřejmost. 

Poté přišlo na řadu přivítání poutníků z celého světa. Papež František četl seznam zúčastněných skupin a pokaždé, když byla některá zmíněna, její členové se zvedli a jásali, na což jim papež odpověděl úsměvem a pokynutím. Františkova zdravice směřoval ke všem poutníkům a lidé to náležitě opětovali.

Svůj výstup papež završil apelem za společnou modlitbu za mír v africkém Nigeru. Ave Maria. Speciální poznámku věnoval také všem mladým, nemocným a pro mě překvapivě také novomanželům, kteří jakoby se náhle objevili v předních řadách. Hned čtyři nevěsty v bílém a čtyři ženiši šťastně mávali papeži a děkovali. 

Odbyla jedenáctá hodina a oficiální program audience byl u konce. Zatímco někteří odešli, velká část lidí zůstala sedět na svých místech, anebo začali diskutovat se svými známými okolo. Někteří dokonce vytáhli svačinu. Rozhodla jsem se zůstat a pozorovat, jak se František pomalu vydává na cestu skrze hlediště. Atmosféra byla podobná jako při jeho příchodu, jen zde bylo o něco méně lidí. Když pak jedna ze skupinek vytáhla kytary a začala hrát a zpívat, musela jsem se jen pousmát nad tím, jaké kouzlo a vliv má jeden jediný člověk. František odešel ze sálu až po další hodině, při které jen procházel uličkami v sále a pokoušel se udělat radost co největšímu počtu lidí tím, že se jich dotkne či se nechá vyfotografovat. 

Co se mě týče, já jsem žádný dotek ani fotografii nepotřebovala. V tichosti a zpovzdálí jsem si užívala poslední chvíle nezapomenutelné a téměř neuvěřitelné životní zkušenosti.
--------------------------
Tento článek byl publikován také na blogu Žijeme Itálií.

sobota 10. října 2015

Co dělám ve Florencii

Nákup kola odstartoval období dešťů, a proto jsem se během jednoho deštivého říjnového odpoledne rozhodla sepsat článek o tom, proč jsem vlastně momentálně ve Florencii.

Jako spousta dalších univerzitních studentů jsem již před rokem objevila kouzlo programu Erasmus. Zatímco v loni jsem si střihla semestr na univerzitě La Sapienza v Římě, letos jsem se rozhodla vyzkoušet si v rámci zmíněného stipendia pracovní stáž. Ačkoli možností, kam vyrazit, byla spousta, znovu u mě zvítězila Itálie. Oslovila jsem pár institucí a nakonec se šťastně rozhodla pro Honorární konzulát České republiky ve Florencii. Připravila jsem formuláře, otravovala s tím pár lidí na katedře,na konzulátu a bylo hotovo. 

Honorární konzulát České republiky pro Toskánsko
Honorární konzulkou ve Florencii je úžasná dáma jménem Giovanna Dani del Bianco. Právě ona zaštiťuje veškerý chod této malinkaté instituce, která má na starosti pomáhat českým občanům v Toskánsku a zároveň se podílí či sama pořádá zajímavé akce. V kanceláři se mnou pracují dvě skvělé kolegyně Aranka a Petra. Společně se staráme jak o byrokratické záležitosti, tak i o kulturní. Na konzulátu dokonce funguje česká škola, kde se děti ze smíšených rodin mohou učit česky.
Rodina del Bianco zároveň založila nadaci Romualdo del Bianco, která stojí za další řadou výstav, koncertů, festivalů a setkáváním lidí z celého světa. V duchu „Life Beyond Tourism“ pracuje na tom, aby lidé mířící do Florencie si z města odnášeli něco víc, než jen plnou paměť fotoaparátů a tašky nových oděvů. Sídlí v Palazzo Coppini v samém centru Florencie, chlubí se kolekcí předmětů z celého světa a tvoří moje další pracoviště. 

Abych vám dala příklad naší práce, popíši vám největší událost, kterou jsem tu dosud zažila. Konzulát ve spolupráci s nadací Romualdo del Bianco uspořádal výstavu děl Karla Vysušila v Palazzo Medici Riccardi, tedy v jedné z nejvýznamnějších florentinských staveb. Slavnostní vernisáže se zúčastnil pan Martin Vysušil, syn nedávno zesnulého výtvarníka. Předvedlo se tu nejen české moderní umění, ale také tuzemská gastronomie. Studenti z Hotelové školy Radlická společně s italskou školou l’Istituto Enriques di Castefiorentino připravili bohatý raut, který uspokojil i ty nejmlsnější jazýčky.

Obrazy Karla Vysušila v Palazzo Medici Riccardi.
A co pro mě taková akce znamená? Proniknout do zákulisí přípravy mezinárodní kulturní akce. Seznámit se s řadou zajímavých lidí, ať už z České republiky nebo Itálie. Pochopit smysl takových událostí, tedy představit českou kulturu v zahraničí a navázat tak jakýsi dialog, který může vést nejen k dalším podobným akcím, ale zejména k jakémusi vnitřnímu obohacení. Jste zkrátka spokojeni, že jste se na něčem takovém mohli podílet, a to ať již z pohledu organizátora nebo návštěvníka. 

Kolem a kolem mi tu každý den běží děsivě rychle, a i když se mi někdy zasteskne po domově, cítím se tu svým způsobem potřebná. A to mě těší a naplňuje chutí tu pracovat, poznávat a samozřejmě také užívat si.

pátek 9. října 2015

Galleria degli Uffizi: nezapomenutelná, náročná a nádherná


V předchozím příspěvku jsem se zmiňovala o první neděli v měsíci, kdy jsou italská muzea otevřena zdarma. Během tohoto dne jsem ve Florencii stihla navštívit nejen krásný Palazzo Pitti, ale také místní archeologické muzeum, Museo Archeologico Nazionale, kde je umístěna kolekce etruských pokladů, řeckých soch a část muzea je zasvěcena starověkému Egyptu.

Dnes mám ale v plánu popsat vám zážitek z jedné z nejstarších a nejslavnějších galerií západní Evropy. Do Galleria degli Uffizi jsem se pokusila dostat ještě před návštěvou Palazzo Pitti, avšak neděle přilákala obrovský dav lidí.

K mému velkému štěstí fronta odpoledne opadla a po půl hodině čekání jsem vnikla dovnitř bez toho, abych musela platit regulérní vstupné 8 €. Velmi často je však vstupné vyšší kvůli dočasným exhibicím. Doporučuji vám proto podívat se na webové stránky galerie a zajistit si lístky online. Sice si připlatíte 4 €, ale vyhnete se frontě, která vás může od návštěvy Uffizi lehce odradit. Galerii najdete mezi Palazzo Vecchio na Piazza della Signoria a nábřežím řeky Arno. V pondělí je galerie zavřená, v ostatní dny funguje pro návštěvníky od 8.30 do 19.00.
Cestu do galerie poznáte o víkendech hravě.

Galleria degli Uffizi v překladu znamená „Galerie kanceláří“, neboť její prostory původně sloužily jako kanceláře. Architektem paláce Uffizi je Giorgio Vasari, kterého tímto úkolem pověřil Cosimo I. Medicejský již v roce 1560. Palác je zajímavý nejen kvůli pokladům uvnitř, ale i jako budova sama osobě. Vasarimu se podařilo galerií propojit Palazzo Vecchio, Ponte Vecchio a Palazzo Pitti. Vstup do tajné chodby Corridoio Vasariano vedoucí mostem Vecchio je však možný pouze ve skupině s průvodcem a předchozí rezervaci. Ta vás může vyjít na více než 65 €.

Přejděme konečně k tomu nejdůležitějšímu - obrazům. Jakousi tváří Uffizi se stal obraz Zrození Venuše (Nascita di Venere) a o neméně poutavější Jaro (Primavera) od florentinského malíře Sandra Botticelliho. Při pohledu na tato mistrovská díla pochopíte, že renesance si zachovává svou krásu napříč staletími. Botticellimu se podařilo na plátno přenést jak Platonovu filosofii, tak i jemnost a citlivost. Abyste ocenili jeho tvorbu, nemusíte být žádní odborníci přes dějiny umění či malířství. Stačí se pouze kochat tím, co máte přímo před očima.
Sandro Botticelli: Nascita di Venere (1483-5)

S odkazy slavných renesančních umělců se budete setkávat snad na každém kroku. Objevíte zde Michelangelovu Svatou rodinu neboli Tondo Doni, Da Vinciho Křest Ježíše Krista (Il Battesimo di Cristo), Zvěstování Panny Marie (l'Annunciazione) a Klanění tří králů (l’Adorazione dei Magi). Další významnou zastávkou v galerii je štít s vyobrazenou hlavou Medusy a Bacchus od výjimečného Caravaggia. Pokud ještě stále čtete tyto vyčerpávající odstavce, dovolím si zmínit ještě Tiziana, Raffaella, Filippa Lippiho a předchůdce renesance Giotta. Díla všech těchto velmistrů tu na vás čekají.

Před návštěvou galerie vám radím dobře se připravit, načíst si co nejvíc materiálů, abyste nic významného nepřehlédli a případně si pořídili mapku. Určitě se nezapomeňte informovat o tom, které sály jsou zavřené a které otevřené. Velmi užitečné vám mohou webové stránky Uffizi.com nebo Uffizi.org. Až budete procházet sálem číslo 90, snad si na moje doporučení vzpomenete. Řada výjimečných uměleckých kousků se totiž ukrývá až na samém konci prohlídky.

A jsme i na samém konci mého dnešní pojednání. Mám pro vás už jen osobní novinku na závěr - koupila jsem si kolo! 
Držte mi palce!

Můj nový nejlepší kamarád!

pondělí 5. října 2015

První den ve Florencii

V minulém příspěvku jsem se stávala blogerkou, od dnešního dne pracuji také na tom, abych byla znalkyní Florencie. Přeci jen zde hodlám pár měsíců žít.

Moje pouť do Florencie odstartovala již na konci září, kdy jsem společně se svými rodiči procestovala Benátky, Padovu, Ferraru, Bolognu a Pisu. K těmto úchvatným městům se určitě vrátím v dalších příspěvcích.

Dnes vám budu líčit první osamocený průzkum svého nového města. Neděla 3. října byla pro tuto akci skutečně příhodným dnem, neboť každou první neděli v měsíci je většina italských muzeí otevřena zdarma (seznam muzeí). Ten den zároveň děsivě pršelo, a mě možná právě proto chytla jakási historicko-umělecká nálada.

Samotná cesta do centra Florencie mi naznačila, že už se pomalu probourávám z turistické třídy do skupiny místních. Deštivé ráno vymetlo téměř všechny turisty z ulic. Zůstala zde akorát špetka noční temnoty, jemné světlo z otevřených barů, lesk sladkých briošek a vůně kávy. Konečně jsem měla pocit, že jsem ve městě, se kterým si budu rozumět.
Ponte Vecchio a nábřeží řeky Arno
Vraťme se k mému muzejnímu průzkumu. Jako první byl na řadě Palazzo Pitti, honosný palác, který si v roce 1457 nechal vystavět bohatý bankéř Luca Pitti. Brzy však stavbu odkoupili Medicejští (di Medici), nejbohatší a nejmocnější rod ve Florencii. I oni se věnovali bankéřství a byli velmi důležitými mecenáši umění, díky kterým se Florencie mohla stát kolébkou renesance. Di Medici v paláci sídlili až do 18. století, kdy se stavba dostala do vlastnictví Lotrinských a Habsburků. Pobýval tu i samotný Napoleon Bonaparte a po sjednocení Itálie i král Vittorio Emmanuele II.
Palazzo Pitti
Dnes tu objevíme hned několik muzeí a krásné zahrady Boboli. Z muzeí jsem si vybrala ta nejpozoruhodnější - Galleria Palatina, Galleria d'Arte Moderna a Museo degli Argenti. Musím uznat, že všechny tři expozice stály za to. Galleria Palatina obsahuje krásné malby od Tiziana, Raffaella, Caravaggia, Rubense a dalších. Samotné sály jsou pak nádherně vyzdobeny freskami Pietra da Cortony. Obyčejné vstupné stojí 13 € a lístek platí i do již zmíně Galleria d'Arte Moderna, kde naleznete italské výtvarné umění převážně z první poloviny 20. století. 
Třetí muzeum, které jsem v paláci navštívila, tedy Museo degli Argenti ukrývá poklad rodiny Medicejských. Pokud se rádi kocháte netradičními výrobky jako jsou konvičky z pštrosích vajec, poháry z lastur či bižuterií a mincemi, rozhodně si za něj 7 € připlaťte. S tím samým lístkem se pak podíváte i do zahrad, muzea porcelánu a kostýmů.

To by snad pro dnešek stačilo.