Jazyk

neděle 13. prosince 2015

Adventní výlet po Toskánsku

Výhled na probouzející se florentský venkov, sluneční paprsky mezi olivami, káva z termosky a balíček sušenek. Pokud opomenu ranní pochod na letiště do půjčovny aut, tak právě takhle začala naše cesta po Toskánsku.

Naší první zastávkou byl benediktinský klášter Vallombrosa ukrytý v lesích stejnojmenné přírodní rezervace. Z Florencie jsme k němu dorazili po zhruba hodinové cestě směrem na východ a stoupání do tisícimetrové nadmořské výšky. Historie tohoto duchovního místa sahá až do 11. století, studoval zde například Galileo Galilei a dnes sem míří turisté obdivovat barokní výzdobu kostela a antickou lékárnu. Kousek od kláštera se pak nachází vyhlídka s kapličkou, ke které nás dovedly směrovky.


Výhled z Vallombrosy. Foto: Kristýna Olszarová

Z Vallombrosy jsme pokračovali dál na severovýchod, kde Toskánsko sousedí s regionem Emiglia-Romagna. Zde jsme měli vyhlídnutý další klášter - Eremo di Camaldoli. Doposud klidnou cestu nám narušila uzavřená silnice, avšak Camaldoli jsme si nechtěli nechat ujít, a po trochu divočejší objížďce jsme kláštera šťastně dosáhli. Jak již jeho název naznačuje, jedná se o sídlo eremitů, tedy křesťanských poustevníků, kteří se rozhodli zanechat samoty a žít pohromadě. Klášter založil San Romualdo z Ravenny roku 1012 a jeho dnešní obyvatelé se stejně jako on řídí benediktinskou řeholí. Kromě veřejnosti otevřené části kláštera si zde mohou návštěvníci prohlédnout kostel, refektář a také celu San Romualda.


Příbytky eremitů v Camaldoli. Foto: Kristýna Olszarová

Dalším bodem našeho itineráře bylo město Poppi se svým oslnivým hradem. Cestu z kopců směrem na jih jsme si zpestřili návštěvou Pieve di San Pietro di Romena. Současný vzhled získal kostel ve 12. století, nicméně jsou tu pozorovatelné ruiny kostela až z 8. století (místní bratři dokonce uvádějí, že v místech dříve stál etruský chrám). Interiér si zachoval strohý ráz, avšak zpestřují ho moderní a podle mého názoru i vkusná umělecká díla z přírodních materiálů. K  románskému kostelu pak přiléhá také poměrně příjemný areál, kde se návštěvníci mohou občerstvit, odpočinout si či meditovat.


Pieve di San Pietro di Romena. Foto: Kristýna Olszarová

A teď zpátky k Poppi. Městečko se nachází v údolí Casentino a je slavné zejména díky Castello dei Conti Guidi, dominantnímu středověkému hradu. Poppi je také dějištěm významné bitvy o Campaldino, kde se roku 1289 střetli guelfové (stoupenci papeže) a ghibellini (stoupenci císařů). Vítězství guelfů přitom znamenalo velký posun v dějinách Florencie a její následné hegemonii v Toskánsku.


Castello dei Conti Guidi v Poppi. Foto: Kristýna Olszarová

O Arezzu, které stálo na straně poražených a kde jsme ten den nocovali, povyprávím příště. 

Moc děkuji Kristýně, Jirkovi a Ondřejovi za úžasný výlet! Zvláště pak Kristýně za nádherné fotografie. 

neděle 29. listopadu 2015

O Vasariho chodbě a rafinovanosti Florencie

Po dvou měsících pobytu bych mohla Florencii charakterizovat desítkami slov, která každým dnem přibývají. Po návštěvě Vasariho chodby vedoucí z Palazzo Vecchio až do Palazzo Pitti se ale můj pohled na město skutečně vyšperkoval. 

Vstup do Vasariho chodby je poměrně drahá záležitost, nicméně stojí za to. Prohlídku musíte absolvovat s průvodcem, který vás z obyčejného turisty v Galerii Uffizi povýší na návštěvníka Vasariho chodby, kam denně vstoupí pouze pár skupinek. Průvodce přitom může být klíčovou postavou vašeho zážitku, neboť si snáze uvědomíte nejen unikátnost tajné chodby, ale také unikátnost Florencie a jejího vztahu k umění. 

Měla jsem štěstí a svou třetí návštěvu Galerie Uffizi jsem absolvovala s malou skupinkou turistů, kterou vedl Mariogesù. Začali jsme kupodivu sochami zdobícími Orsanmichele, na kterých nám Mario vysvětlil, v čem vlastně spočívá renesance a jak ji odlišit od ostatních uměleckých slohů. Průvodcův styl se mi vážně líbil, nezahlcoval nás informacemi, ale naopak, chtěl vědět, co si myslíme my a proč. Navíc si hned na začátku zapamatoval jména nás všech a nebál se nás oslovovat.

Po úvodním „cvičení“ u Orsanmichel jsme se přemístili do Galerie Uffizi, kde jsme pokračovali v našem goticko-renesančním kvízu. Ačkoli Giottův obraz Maestà di Ognissanti jsem viděla již potřetí, najednou jsem si jeho pokrokovosti mohla vážit o něco víc. Pozorovali jsme detaily, ženskost Panny Marie, tváře pohlížející skrze boky trůnu a ukotvení postav v prostoru. 

Giotto: Maestà di Ognissanti (cca 1310)

Pokračovali jsme 14. stoletím až k ryze renesančním kouskům jako je Botticeliho Primavera či Madona s dítětem od Filippa Lippiho. Mario se nám také snažil vysvětlit florentských styl vycházející ze skic, tedy opřený o promyšlenost a rafinovanost typickou pro florentského obchodního ducha. Delší chvíli jsme strávili samozřejmě i před Michelangelovou Svatou rodinou, ve které Mario vidí časovanou bombu ústící v baroko.

Opravdová umělecká nálož vybuchla za dveřmi od tajné chodby, kterou vybudoval architekt Giorgio Vasari v roce 1564 pro Cosima de‘ Medici. Tunel měl sloužit jako bezpečný přechod mezi vládním a privátním sídlem rodiny Medicejských - tedy Palazzem Vecchio a Palazzem Pitti. Dnes se tu nachází více než tisícovka obrazů, zejména portréty. Jedním z obrazů je přitom Marie Anna Luisa sedící po boku svého manžela, která měla pro dnešní Florencii obrovský význam, neboť díky ní byl umělecký odkaz rodiny Medicejských uchován na území města až dodnes. 

Stěny Vasariho chodby lemují obrazy
Portréty od věhlasných autorů jakým jsou Filippo Lippi, Tiziano, Rembrandt, Velazquez či Delacroix nás provedly nad florentskými uličkami, přes Ponte Vecchio, až ke Grottě v zahradách Palazzo Pitti. Zjištění, že najednou dokážu hravě rozeznat jednotlivé umělecké slohy či florentskou školu od benátské, mě skutečně potěšilo. V chodbě jsem přitom nevnímala jednotlivé obrazy, ale spíše jejich vývoj. Cestou se nám přitom nabídl ojedinělý výhled na řeku Arno a překvapivě jsme také nakoukli do kostela Chiesa di Santa Felicita. Nesmím také zapomenout zmínit poslední obrazy ve Vasariho chodbě. Jedná se o soubor děl současného umění, které zde byly umístěny v roce 2013. Po renesanční smršti se tak příjemně osvěžíte autoportrétem Marca Chagalla nebo rentgenovým snímkem amerického grafika Roberta Rauschenberga.

Chiesa di Santa Felicita z okna ve Vasariho chodbě

Taková je tedy Vasariho chodba. Rafinovaná a plná umění stejně jako město, ve kterém se nachází. Když jsme se tedy objevili na druhé straně řeky, v hlavě se mi rojily stovky myšlenek. Všechny se týkaly umění, konkrétně jeho výjimečnosti a důležitosti pro lidský život. Najednou jsem dokázala docenit renesanci v její plné kráse a uvědomila jsem si sílu intelektu, který oslavuje. Mario nám již na začátku řekl, že by byl rád, kdyby nás inspiroval k tomu, abychom si po prohlídce galerie a Vasariho chodby otevřeli knihu, studovali a ohlédli se zpátky v čase. Ačkoli se o něco takového snažím i bez Mariovy rady, musím uznat, že jeho procházka dějinami umění ve mně zanechala hluboký dojem. 

Velmi děkuji Florencetown, za zprostředkování toho nezapomenutelného zážitku. 

A presto.

pondělí 23. listopadu 2015

Medicejští na jevišti

Ve Florencii je stále co objevovat, zkoumat, navštěvovat a ochutnávat. Ze všeho nejvíc si užívám náhodné objevy, tedy procházky po městě za „ničím i něčím“, když zrovna narazím na zajímavý kostelík, klidné zákoutí, originální obchůdek nebo neodolatelnou vůni linoucí se z restaurace. Občas je ale potřeba navštívit místa, o kterých třeba již delší dobu víte, ale váháte, zda stojí za váš drahocenný čas či peníze. S podobnou nejistotou jsem až do nedávna chodívala kolem plakátu „The Medici Dynasty Show“. Dnes už vím, že skepse v tomto případě rozhodně nebyla na místě.

Plakát Medici Dynasty Show mě nakonec na představení skutečně přilákal

Jedna hodina, dva herci, angličtina, projekce, hudba a pokus o návrat do časů Medicejských - právě taková neutrální očekávání jsem chovala vůči show poté, co jsem si prohlídla webové stránky a rezervovala si lístek. Dva dny nato už jsem seděla v sále knihovny San Giovannino dei Padri Scolopi na Piazza San Lorenzo, tedy v podstatě přímo na jevišti, po kterém se pomalu šoural muž s holí, parukou a nalíčenou tváří. Musím se přiznat, že v ten moment jsem trochu znervózněla. V sále se brzy objevila také záhadná žena v černém, a ani ta mi na klidu zrovna nepřidala.
Kdybych si předtím přečetla program, který jsem dostala na pokladně, hned bych věděla, že se jedná o vévodu Giana Gastona a jeho sestru Annu Marii Luisu, kteří stojí před obrovským problémem - jsou posledními z rodu Medicejských a je na čase předat Florencii svým nástupcům. Oba dva si přitom uvědomují, že po tom všem co jejich rodina ve Florencii vytvořila, není možné město jen tak opustit.  Jak ale zachovat jejich odkaz ve Florencii na věky? 

Diváci sedí přímo na jevišti. Zdroj: The Medici Dynasty Show

Anna Maria Luisa přichází s nápadem, že by mohli s Gianem společně vytvořit seznam těch nejcennějších uměleckých děl. Poslední dva Medicejští se tak v jedné hodině snaží rekapitulovat tři staletí, během kterých jejich rod vytvořil z Florencie živý obraz renesance a humanismu. Zatímco hovoří o svých předcích, významných mecenášů umění, a slavných renesančních tvůrců jakým byli Michelangelo, Brunelleschi, Botticelli a Leonarda da Vinci, na stěnách sálu se nám zjevují jejich díla - dnešní symboly Florencie. David, Venuše, Duomo, to vše za doprovodu hudby od Vivaldiho, Handela a především florentského skladatele Francesca Maria Veraciniho.
Na závěr přichází sourozenci s řešením. Vytvoří dohodu, která věnuje všechny tyto umělecké poklady Florencii - a to jak místním obyvatelům, tak i obdivovatelům z celého světa. Divák-turista se tak najednou stává součástí hry, je posledním dílkem, pointou a potvrzením toho, že Florencie je díky rodu Medicejských a jejich vášni pro umění obdivuhodná i v 21. století.
Medici Dynasty Show je podle mého názoru skvělá a pevně věřím, že kvalitu představení udrží i v následujících sezónách. Můj dojem pozvedla i příjemná atmosféra na konci představení, kdy herci přišli mezi diváky, aby se s námi seznámili, vyslechli si případnou chválu a kritiku nebo se nechali vyfotografovat.

Oba dva herci si po představení přišli popovídat s diváky


Medicejským zdar. 

sobota 21. listopadu 2015

Pizza není věda

Je to placaté, pečené, křupavé, italské a téměř všichni to zbožňují. Společně se zmrzlinou a těstovinami tvoří pizza jakousi italskou gastronomickou trojici, kterou každý návštěvník Itálie musí vyzkoušet. Má přitom hned několik výhod - bývá rychle hotová, levná, chutná a co je nejlepší; pokaždé může být jiná. S kečupem a eidamem v tom nejhorším případě, s lanýžovým olejem a mozzarellou v tom lepším.

Pizzu v dnešní době potkáváme téměř denně. V hladových oknech, fast foodech, restauracích, hospodách, necháváme si ji vozit teplou až do domu, koupíme si ji zmraženou anebo si ji prostě zkusíme upéct sami. Opomenu-li maminčinu „pizzu“ z listového těsta či „pizzaštrůdl“, vlastníma rukama jsem se o něco takového poprvé pokusila před pár dny. Nabídla se mi totiž skvělá příležitost zúčastnit se kurzu Pizza and Gelato Cooking Class provozovaný sympatickou a přátelskou společností Florencetown.

Tým Florencetown. Zdroj: Florencetown.com
Představte si stůl, na kterém čeká kupička mouky, vidlička a cosi jako dláto. K tomu přidejte postavu v zástěře - specialistu na ochutnávání, podávání ingrediencí, občasné mytí nádobí a intenzivní remcání - tedy mě. Pro dokreslení této situace uvažte fakt, že můj milý vaří líp než všichni šéfkuchaři luxusních restaurací dohromady. Pokud tušíte průšvih, jste na tom stejně jako já před svou „pizza class“. 

Lekci vedl kuchař Daniel, kterému jsem za tento zážitek skutečně vděčná. Věřím totiž, že není lehké vysvětlit kuchtíkům-amatérům, jak si uplácat z mouky, vody a kvasnic těsto, které se nelepí či nerozpadá. Jeho metoda „studny a míchaných vajec“ však nakonec klapla a moje kupička mouky se brzy proměnila v pěkné kynoucí těsto, které vyžadovalo chvíli odpočinku. Úspěch jsme oslavili sklenkou vína, a zatímco práci s těstem převzaly kvasnice, Daniel se pustil do přípravy zmrzliny. Mléko, cukr, kakao, troška tepla, mísa ledu a za pár minut už jsme směs nalévali do speciálního přístroje, který nám měl připravit studený dezert bez toho, abychom museli šlehat do upadnutí ruky. 

Daniela metoda se nakonec vydařila
Zpátky k těstu, po kynutí přichází zajímavější část - vyrobení placky. Kupodivu to nebylo tak těžké, jak jsem se obávala (cosi budeme říkat, to těsto se mi prostě povedlo). Stačila trocha mouky, jemná práce prstů a za chvilku přede mnou ležel koláč, na který jsem mohla naložit rajčatovou omáčku, mozzarellu, olivy, cibuli, čerstvou bazalku a další bylinky včetně chilli. Šup s tím na lopatu, do pece a Daniel nám mohl nalít další sklenku vína. Spokojenost z odvedené práce doplňovalo hučení zmrzlinovače a ochutnávka Danielovy pizzy s lanýžovým olejem. Mňamka. 
Ani jsem nestačila povyprávět svůj letní zážitek z lovu lanýžů, a najednou mi pod nosem zavoněla vegetariánská Anetka-made pizza. Placatá, pečená, křupavá a italsko-česká, tedy naprosto odpovídající základním pizza kritériím. A co víc - byla prostě vynikající! 

Na závěr musím ještě zavzpomínat na sladkou tečku v podobě zmrzliny a pochlubit se certifikátem, který jsem si po více než dvou hodinové show v kuchyni určitě zasloužila. 

Na konci kurzu jsem obdržela certifikát
Tolik pro dnešek z gastronomického okénka, již brzy se těšte na něco uměleckého! Teď už vím, že vyrobit pizzu je vlastně hračka. 

čtvrtek 5. listopadu 2015

O výjimečnosti italské zmrzliny

Itálie je zmrzlinovým impériem. Čím je ale italská zmrzlina tak jedinečná? Proč ji Italové jedí i v noci a jaké příchutě mají nejraději? Pro odpověď jsem se vydala do Palazzo del Freddo - Giovanni Fassi, nejstarší zmrzlinárny v Římě. Tam se mi poštěstilo setkat se s Andreou Fassim, prapravnukem zakladatele tohoto podniku.

Kdo chodí častěji na zmrzlinu - místní nebo turisté?
Když se porozhlédnete po naší cukrárně, je to tak padesát na padesát. Tak je to ve všech zmrzlinárnách po městě. Samozřejmě že přes zimu převládají místní a ve špičce turistické sezóny mají cizinci možná trochu navrch. Nicméně místní lidé jsou zvyklí chodit na zmrzlinu denně. Je to součást našeho života. Každý Ital je zvyklý jíst těstoviny, pizzu a zmrzlinu třeba každý den. Máme to v sobě zakořeněné už od mala, jako děti jsme chodily denně na zmrzlinu se svými rodiči, kteří zase ve svém dětství chodili s našimi prarodiči. Je to zvyk. Neznám Itala, který by neměl rád zmrzlinu - ať už je to Sicilan, Kalábrijec, Říman nebo seveřan. Zároveň jsme na naší zmrzlinu pyšní, je to něco, co nám mohou závidět všude na světě.

Italové jedí zmrzlinu snad pořád, fronty jsou i o půlnoci. Jak je možné, že to není vidět na jejich figuře?
Většina místních považuje zmrzlinu za normální jídlo, a to dokonce zdravé. Do naší zmrzlinárny běžně chodí lidé na oběd, stačí jim zmrzlina a káva a jsou spokojení. Není na tom nic špatného, pokud hovoříme o italském gelato. To je vyráběné z čerstvých vajíček, smetany a dalších potřebných ingrediencí, neobsahuje nic umělého z prášku jako obyčejná zmrzlina. Není tolik tučná jako americká zmrzlina, takže nemáme žádné výčitky svědomí, když si ji dopřáváme třeba uprostřed noci. Má skvělou chuť a zároveň zažene hlad. Je lepší vychutnat si o půlnoci dobrou zmrzlinu s přáteli, než do sebe nacpat něco ve fast foodu, jako to dělá spousta Evropanů a Američanů. 

Andrea Fassi je pokračovatelem rodinné tradice. Zdroj: Palazzo del Freddo

Italské gelato je tedy jiné než ostatní zmrzliny?
Přesně tak. Gelato artiginale se vyrábí z čerstvých ingrediencí a obsahuje mnohem méně tuku než obyčejná zmrzlina, kterou si dáte jinde ve světě. Italská zmrzlina také obsahuje jen malé procento vzduchu, hlavní obsah tvoří ovoce, případně smetana a další ingredience tvořící chuť. Americká ice-cream je například skoro celá tvořená vzduchem našlehaným do hmoty z prášku. Gelato je pomalu třené, proto neobsahuje téměř žádný vzduch.

Když tedy Italové jedou do zahraničí, zmrzlinu nejedí?
Já osobně jsem několikrát zkoušel dát si zmrzlinu v zahraničí, ale nikdy mi moc nechutnala. Některé zmrzlinárny se pokoušejí vyrábět italské gelato, to je přijatelné, ale obyčejná zmrzlina se mu v žádném případě nemůže rovnat. Jen jednou si pamatuji, že jsem měl dobrou obyčejnou v zmrzlinu, bylo to v Sydney. 

A jaké příchutě Italové preferují?
Nejoblíbenější je určitě pistáciová, čokoládová a citrónová. Co se týče mě, já miluji příchuť zabaione (italský dezert z vajíček a sladkého vína). I když spousta zmrzlináren v současné době vyrábí nejrůznější experimenty jako například ovoce s chilli, tradiční příchutě jsou určitě nejžádanější. Alespoň v naší zmrzlinárně to tak určitě je, nenabízíme žádné speciality a ani po nich není moc velká poptávka. Od příštího roku bych ale rád zavedl jednu novou příchuť, která by se každý měsíc měnila.

Čím se Giovanni Fassi liší od ostatních zmrzlináren?
Žádná zmrzlinárna v Itálii se nemůže chlubit takovou historií a tradicí, jako ta naše. Tajný recept se dědí z generace na generaci. Já například recept znám a dokázal bych podle něj zmrzlinu vyrobit, ale jsem příliš zaměstnaný obchodními záležitostmi. Ve zmrzlinárně ale vyrábí zmrzlinu ten samý člověk už 30 let, naučil se to od mého dědečka. Až bude na čase, aby odešel, naučíme výrobní postup zase někoho jiného. Rozdíl je tedy hlavně v receptu, respektive v množství a kvalitě jednotlivých ingrediencí. Dbáme na kvalitu a díky tomu jsme stále na trhu.
--------------------------
Tento článek byl publikován také na blogu Žijeme Itálií.

středa 21. října 2015

Podzimní a venkovská Florencie

Do Florencie dorazil podzimní vánek. Obloha chytla tmavě modrou barvu, mraky se převalují z jedné světové strany na druhou a voda v řece Arno se mírně zazelenala. Při troše štěstí svítí slunce, občas se strhne nepěkný liják a začínám uvažovat o nepromokavé bundě a výměně tenisek za holinky.

Podzimní Florencie však stále zůstává krásnou Florencii. Je obdivuhodné, že ačkoli má přes 360 tisíc obyvatel, uchovává si jakousi venkovskou atmosféru. Pokud pominu pár rušných ulic v centru a moderní čtvrtě, stačí se vydat na krátkou procházku a člověk objeví stromy, louky, lesy nebo třeba stáje s koňmi a farmy.

Zrovna o víkendu jsem se vypravila na své biciclettě za zelenými místy Florencie. Samotná projížďka čtvrtí Novoli, kde bydlím, stála za to. Nachází se tu monumentální justiční palác, park s jezírkem a altánkem, pár budov florentské univerzity a pěkné hotely. Mám tu také krásný výhled na zarostlé kopce, které se mi zatím nepodařilo pojmenovat.
Palazzo di Giustizia je od roku 2012 novým sídlem florentských soudů
Ze čtvrti Novoli je to jen kousek cesty do zelené perly Florencie - Parco delle Cascine. Výstavbu parku zahájil Cosimo I. Medicejský již v roce 1563 jako jednu ze svých hospodářských usedlostí. Medicejští tu chovali dobytek a vyráběli sýr, od čehož byl také odvozen název parku (antické cascio = italské cacio = sýr). Žádnou krávu, ovce ani výrobnu sýra jsem tu sice neobjevila, ale za to je tu plno nádherných cest, luk, stromů, hned dvě dostihová závodiště (z nichž jedno opuštěné), několik stájí, spousta sportovců, pejskařů a míst k nerušenému odpočinku.

Z parku poté vede příjemná cyklostezka až do blízkého městečka Signa. Trasa je dlouhá asi deset kilometrů a po cestě není ani jedno stoupání. Bohužel jsem na svém cyklostroji cítila každý kamínek a konečně jsem tak docenila půvab horského kola s přehazovačkou, kotoučovými brzdami a komfortním sedlem, které na mě čeká v garáži v Čechách. Dá se říci, že za první známky civilizace, tedy pěstírnu kiwi a asfaltovou silničku, jsem byla po hodině usilovného šlapání opravdu vděčná.

Cyklostezka do městečka Signa lemuje řeku Arno
Městečko Signa není zvlášť významné, nicméně se tu nachází další obrovský park. V něm se navíc ukrývají malebná jezera, bazén, bary, restaurace či dětská hřiště a minigolf. Parco Renai je tak místem, kam se Florenťané jezdí osvěžit a užít si zábavu přímořského rázu. Můžete si tu dokonce půjčit vodní skútr, šlapadla, loďky nebo jen ulehnout na pláž a slunit se. Přes léto se tu konají nejrůznější akce a to jak pro dospělé, tak i pro děti. Netroufám si říct, jak moc je tu o prázdninách rušno, ale i na konci října jsem tu potkala několik skupinek lidí, od zamilovaných párů přes rodiny až po vitální důchodce.

Cesta zpět do Florencie byla o něco náročnější a těsně před svým bytem jsem dokonce zjistila proč. Zadní kolo jsem měla úplně vyfouklé. V naprosté únavě jsem si na internetu našla nejbližší opravnu, kam jsem ho druhý den mohla dovést. Sympatický děda v opravně mi vysvětlil, že je nutné vyměnit celý plášť, jinak budu muset dofukovat kolo po každé jízdě. Tato operace mě sice vyšla na 20 €, ale bez svého dopravního prostředku bych byla naprosto ztracená. Navíc už za sebou máme tolik zážitků! Od krásných projížděk podél řeky Arno až po pád před katedrálou Santa Marie del Fiore, kde mě musel ze země sbírat japonský turista.
Projížďky na kole podél řeky patří ve Florencii k těm nejkrásnějším
Z opravny kol jsem tak mohla rovnou zamířit do centra, kde na mě čekala Giulia a kurz freskové malby. O tom ale zase jindy.

neděle 18. října 2015

Jak to chodí na papežské audienci

Většina lidí má mylnou představu o tom, že dostat se do blízkosti jedné z nejpopulárnějších osobností na naší planetě je téměř nemožné. Na vlastní kůži jsem si však ověřila, že to není tak složité, jak se zdá.

O možnosti absolvovat generální audienci u papeže jsem se dozvěděla od skupinky italských seniorů, se kterými jsem se dala do hovoru při svém prvním a bohužel také neúspěšném pokusu zahlédnout papeže Františka na vlastní oči. Bylo při oslavách Neposkvrněného početí Panny Marie na Španělském náměstí v Římě. Mši tu vedl právě papež František, avšak přišla jsem na místo pouze hodinu před začátkem, tedy příliš pozdě. Kvůli obrovskému davu lidí tlačících se směrem k náměstí jsem se musela po několika minutách otočit a prorazit si cestu zpět. Můj zdrcený výraz zaujal jednoho z přítomných postarších pánů, který náhle vytáhl z kapsy fotografie, kde byl zachycen, jak líbá ruku papeže Františka. Vysvětlil mi, že toto je při troše štěstí, trpělivosti a schopnosti obstarat si lístky běžně možné zažít.

Když tedy nastalo typické římské lednové počasí, tedy ony deštivé dny, kdy se audience koná uvnitř, a nikoli na Svatopetrském náměstí, napadlo mě, že možnost ukrýt se do audienčního sálu a setkat se zblízka s papežem, je dokonalý plán pro středeční dopoledne. Vybavena instrukcemi od onoho staříka jsem se vydala přímo do Vatikánu požádat o vstupenky. Stačilo oslovit příslušníka švýcarské gardy u bronzových dveří při vchodu do Baziliky sv. Petra a bylo mi vyhověno. Hned druhý den nato jsem se mohla vydat za papežem.

Vstupenka na generální audienci
Audience se přes zimu konají v hale papeže Pavla VI., která se nachází hned za sloupovou kolonádou na Vatikánském náměstí a má kapacitu více než šest tisíc osob. Ceremonie začíná v deset hodin, proto jsem se po minulém neúspěchu dostavila na místo již o dvě hodiny dříve. Ačkoli už se zde rýsovala fronta, celkem rychle jsem postupovala vpřed a po necelé hodince jsem již seděla v přední polovině prostorného a moderního audienčního sálu. Zároveň jsem mohla pozorovat, jak se místo postupně plní lidmi nejrůznějších národností. Nechyběli tu turisté, školní skupiny, četa policistů nesoucích transparent s papežovou fotografií, pyšně se usmívající Argentinci s vlaječkami či celé italské rodinky od praprababiček až po zhruba tříleté děti. Atmosféra byla překvapivě přátelská a uvolněná, každý si našel v hale své místo k sezení a bavil se s lidmi okolo. To bylo po minulé zkušenosti velmi milé překvapení. 

Asi deset minut před oficiálním začátkem audience se všichni lidé kolem začali zvedat, ohlížet vzad a pozvolna seskupovat. Rázem jsem pochopila, že sedím asi deset metrů od chodbičky, kterou papež prochází přímo na pódium. Pak už jsem jen slyšela mocný jásot, který značil jediné - František už je tu. Volání „Fran-ce-sco! Fran-ce-sco!“ a radost v tvářích všech přítomných mi asi zůstanou v paměti vryté navždy. V davu se také zvedlo několik vlajek a transparentů. Všeobecné nadšení mi úsměvně připomínalo fotbalový zápas, a když papež procházel kolem, téměř jsem si neuvědomila, že křičím jeho jméno s ostatními. František procházel uličkou pomalu a snažil se podat si ruku s každým, kdo mu byl nablízku. Lidé k němu natahovali své děti, a když se některému z nich dostalo polibku na čelo, ostatní tleskali. V takovém stylu papež došel až na pódium, kde se usadil k mikrofonu a zahájil svou řeč - pro mě milé překvapení číslo dvě.

Ačkoli chovám úctu k náboženství a papeži Františkovi, ke mším jsem skeptická a chybí mi potřebná trpělivost a umění naslouchat. Před audiencí jsem proto měla obavu z toho, jak na mě taková audience vlastně způsobí. Když se ale papež chopil slova, bylo mi jasné, že jsem na správném místě. František vedl svou řeč v italštině a hovořil o své nedávné misi na Sri Lance a Filipínách, o tamějších problémech a možnostech. Když pak obrátil téma směrem k terorismu a prohlásil, že „náboženství se nesmí v žádném případě stávat důvodem k násilí“, dav začal opět souhlasně vykřikovat. Vážnost v papežově tváři však značila, že skandování není namístě, neboť by to měla být pro všechny přítomné samozřejmost. 

Poté přišlo na řadu přivítání poutníků z celého světa. Papež František četl seznam zúčastněných skupin a pokaždé, když byla některá zmíněna, její členové se zvedli a jásali, na což jim papež odpověděl úsměvem a pokynutím. Františkova zdravice směřoval ke všem poutníkům a lidé to náležitě opětovali.

Svůj výstup papež završil apelem za společnou modlitbu za mír v africkém Nigeru. Ave Maria. Speciální poznámku věnoval také všem mladým, nemocným a pro mě překvapivě také novomanželům, kteří jakoby se náhle objevili v předních řadách. Hned čtyři nevěsty v bílém a čtyři ženiši šťastně mávali papeži a děkovali. 

Odbyla jedenáctá hodina a oficiální program audience byl u konce. Zatímco někteří odešli, velká část lidí zůstala sedět na svých místech, anebo začali diskutovat se svými známými okolo. Někteří dokonce vytáhli svačinu. Rozhodla jsem se zůstat a pozorovat, jak se František pomalu vydává na cestu skrze hlediště. Atmosféra byla podobná jako při jeho příchodu, jen zde bylo o něco méně lidí. Když pak jedna ze skupinek vytáhla kytary a začala hrát a zpívat, musela jsem se jen pousmát nad tím, jaké kouzlo a vliv má jeden jediný člověk. František odešel ze sálu až po další hodině, při které jen procházel uličkami v sále a pokoušel se udělat radost co největšímu počtu lidí tím, že se jich dotkne či se nechá vyfotografovat. 

Co se mě týče, já jsem žádný dotek ani fotografii nepotřebovala. V tichosti a zpovzdálí jsem si užívala poslední chvíle nezapomenutelné a téměř neuvěřitelné životní zkušenosti.
--------------------------
Tento článek byl publikován také na blogu Žijeme Itálií.