Lisabon: Ve městě divů

Není nadto zpestřit si návrat z Florencie domů zastávkou v Lisabonu a vyměnit město renesance za město divů. Přivítala mě modrá obloha, závan mořského vzduchu a jakási prostornost a otevřenost, která se v italských uličkách a zákoutích hledá velmi těžko. Lisabon mě tedy oslnil hned v prvních minutách a svůj glanc si udržel po celou dobu mého pobytu. 

Hned první příjemnou zkušeností bylo lisabonské metro, na které jsem mohla naskočit přímo z letiště. Lístek na dopravu je možné zakoupit v automatech či u přepážky. Systém je přitom takový, že si při první jízdě si společně s jízdenkou zakoupíte kartičku za 0,50 €. Tu si uchováte a při každé další jízdě ji pouze dobijete v automatu, a to buď za 1,40 € (60 minutová jednosměrná cesta), případně celodenní. Více informací o plánu lisabonské dopravy naleznete zde.

Naše oblíbená vyhlídka - Miradouro Sao Pedro de Alcantara

Můj milý nám našel krásné ubytování v Guest House Guerra Junqueiro (dvoulůžkový pokoj s privátní koupelnou 30 € za noc). Ubytování se nachází v těsné blízkosti stanice metra Alameda a do centra odtud můžete dojít i pěšky, a to za zhruba 45 minut.

Průzkum města jsme zahájili večerní procházkou kolem Praça do Comércio s výhledem na sochu Ježíše a lisabonskou variací na Golden Gate ve Friscu. Lisabon mě v prvé řadě zaujal tím, že je rozmanitý, divoký a zároveň tu všechno do sebe záhadným způsobem zapadá. 

Praça do Comércio a výhled na řeku Tejo a sochu Ježíše

Z restaurací a barů zavání sušená i živá treska připravena na všechny možné způsoby, moderní budovy se ve vás snaží vyvolat údiv, občas se vám někdo snaží prodat hašiš a na rozlehlém náměstí vyhrává rocková kapela Los Empty Heads. Bary a kavárny vás lákají na skvělou kávu (0,70 - 1,50 €) a tradiční košíčky z listového těsta plněné žloutkovým krémem zvané „Pastéis de Nata“ (1 - 2 €). 

Žloutkové koláčky Pastéis de Nata 

Druhý den našeho průzkumu jsme věnovali středověkému Lisabonu, nicméně předtím jsme se zastavili na oběd v Mercado de Ribeira. Kromě běžných stánků s ovocem, zeleninou a rybami se tu nacházejí lákavá bistra s nejrůznějšími specialitami portugalské i světové kuchyně. Objevíte tu různé pokrmy z ryb, masa a dokonce i biokoutek Quinta do Arneiro, kde jsme si mohli vychutnat polévku z mangoldu a vegetariánský quiche.

Z Mercada jsme pokračovali směrem ke středověké a zároveň dělnické podhradní čtvrti Alfama. Po cestě jsme zaběhli do obchůdku se stylovými konzervami Conserveira de Lisboa a pořídili zde pár suvenýrů.

Nejkrásnější konzervy s rybičkami jsme objevili v Conserveira de Lisboa

Hned poté jsme vystoupali do čtvrti Alfama, a to přímo k její dominantě Castelo San Jorge. Zřícenina maurského hradu z 11. století určitě stojí za návštěvu (8 €), a to zejména kvůli nádhernému výhledu z hradeb a příjemné atmosféře. Doporučujeme okořenit prohlídku sklenkou vynikajícího vína ze stánku Wine with a View (sklenka od 4 €). My jsme měli s sebou čirou náhodou také kousek vynikajícího portugalského sýra Azeitao a chléb.

Castelo San Jorge, víno a nádherný výhled na město

V uličkách pod hradem se také nachází nádherná katedrála Sé. Historie tohoto kostela sahá až do 12. století, ustála mnohá zemětřesní a prošla několika přestavbami.

Středověkou Alfamu si však užijete zejména po setmění. V místních barech a restauracích zavládne živá hudba, tradiční portugalské fado. Připravte se ale na řadu turistů a trochu vyšší ceny v restauracích, nicméně pokud se budete chvíli potulovat v uličkách, určitě narazíte i na levnější podniky. My jsme tu ochutnali pouze malou sklenku portského (2 €) a višňový likér Ginjinha (1 €). Příjemnou zkušeností pak byl také nákup vína ve vinotéce Garrafeira da Sé.

Následující ráno jsme vyrazili metrem na zastávku Oriente, kde se nachází moderní komplex vybudovaný pro výstavu Expo 1998. Zde jsme mohli obdivovat působivé stavby včetně sedmnáctikilometrového mostu pojmenovanému podle Vasco de Gamy. Mezi další turistická lákadla patří Oceanárium, nicméně nám k spokojenosti stačila pouze příjemná procházka podél řeky Tejo.

Park národů vybudovaný pro výstavu EXPO 1998

Odpoledne jsme věnovali úžasnému Belému, turisticky hojně navštěvované čtvrti v odlehlejší části města, která byla v minulosti jakousi portugalskou branou do světa. Zavezla nás sem lidmi natřískaná rychlotramvaj č. 15, nicméně Belém nám poněkud stísněnou cestu velmi rychle vynahradil. Místní klášter Mosteiro dos Jeronimos je pravděpodobně nejslavnější památkou v Lisabonu a určitě stojí za to zakoupit si lístek (10 €) a prohlédnout si ho zevnitř. Prohlédnete si nejen nádhernou rajskou zahradu, ale užijete si i působivý výhled z kůru do interiéru obřího kostela.  Nezapomeňte tu vzdát úctu slavnému objeviteli Vasco de Gamovi, který je zde pohřben.

Jeronýmský klášter

Kromě kláštera je čtvrť slavná díky opevněné Belémské věži z 16. století (6 €, případně kombinovaná vstupenka na věž a do kláštera 12 €) a Památníku objevitelů, unikátní propagandistické stavbě oslavující portugalské mořeplavce. Právě v Belému se také nachází nejtradičnější z nejtradičnějších cukráren, Pastéis de Belém, kde ochutnáte ty nejlepší žloutkové košíčky v Lisabonu.

Belémská věž je pro portugalskou historii velmi důležitá

Poslední lisabonský večer jsme strávili procházkou na pomezí Principe Reale a pověstné čtvrti Bairro Alto, kde jsme ochutnali skvělé pivo z minipivovaru 8a Colina. Měli jsme totiž štěstí a v místní botanické zahradě se zrovna konal malý trh. Poté jsme si užili nádherný výhled z Miradouro Sao Pedro de Alcantara a vydali se na průzkum živé čtvrti Chiado, kde se nachází například slavný výtah Santa Justa či ruiny kláštera Convento do Carmo.

Rozlučka s Lisabonem se nesla ve velkém stylu. Večer jsme v jednom z barů čtvrti Bairro Alto vysledovali spravedlivé vítězství Benfiky (u velkého piva za 1,10 € a trojky sangrie za 1 €) a poté se královsky navečeřeli ve stylovém italsko-portugalském baru Tasca Mastai (25 € za večeři pro dva včetně Aperolu a lokálního piva).

Lisabon jsme si podmanili během necelých čtyř dnů, zasloužil by si však mnohem víc času. Teď je však na řadě cesta ke kořenům západní civilizace.

Poděkování

Všechno jednou končí, aby jiné mohlo začít. Dlouho jsem nepublikovala žádný příspěvek, přitom jsem toho zažila víc než dost. Od krásných vánočních prázdnin v pohodlí domova přes Silvestrovský pobyt Jeseníkách přes návrat do krásné Florencie a výlet do Umbrie. Snad se brzy najde čas, abych sepsala vše, co všechno mi stáž v Itálii umožnila prožít, vidět a ochutnat.

Tento příspěvek bych ráda věnovala všem skvělým lidem, kterým dlužím poděkování za to, že můj půlroční pobyt v zahraničí byl takový, jaký byl.

Začněme Honorárním konzulátem České republiky ve Florencii a paní honorární konzulkou Giovannou Dani Del Bianco. Právě tato dáma mi umožnila, abych se vůbec mohla do Florencie vypravit. Poskytla mi ubytování v malém bytečku hned vedle kanceláře konzulátu, stanovila program mé stáže a přivedla mě do nadace Romualdo Del Bianco.

„Gentile Signora, La ringrazio per la Sua generosità. È stato un piacere lavorare con Lei ed aprezzo molto la Sua disponibilità. Grazie a Lei ho passato un‘esperienza che ha arricchito la mia vita per sempre.“

Dalším významným člověkem, který provázel můj florentský život, je Aranka Myslivcová. Předsedkyně Asociace přátel České republiky ve Florencii je zároveň nepostradatelnou osobou pro celý konzulát. Bylo mi skutečně ctí sdílet kancelář s někým natolik schopným a ochotným.

„Milá Aranko, patří Ti můj obrovský dík a poklona za to, co všechno pro českou komunitu v Toskánsku vykonáváš. Svou stáž ve Florencii si bez Tvé pomoci nedokážu představit.“

Neméně důležitou postavou, se kterou jsme se ve Florencii seznámila, je Petra Březáčková. Její kreativita a nápaditost stojí za spoustou zajímavých projektů, jejichž cílem je přinášet do Florencie to nejkrásnější z české kultury.

„Milá Petro, moc si cením našeho přátelství a doufám, že ho můj návrat do České republiky nenaruší. Spolupráce s Tebou mi přinesla řadu nových zkušeností, za které Ti nepřestanu být vděčná.“

S konzulátem úzce souvisí krásný projekt pod vedením Zdenky Skorunkové Dati, a to Česká škola ve Florencii. Díky Zdence jsem se stala součástí party, která umožňuje dětem z italsko-českých rodin poznávat krásy našeho komplikovaného jazyka.

 „Zdeni, Petro, Blanko a Jano, vaše práce pro Českou školu ve Florencii je zkrátka obdivuhodná. Jsem moc a moc ráda, že jsem vás mohla všechny poznat a pomoci s tímto záslužným projektem. Děkuji za tuto skvělou zkušenost a doufám, že zůstaneme nadále v kontaktu!“

Honorární konzulát však není jediným místem, které mě ve Florencii přijalo s otevřenou náručí. Jak už jsem zmínila, paní Giovanna Dani Del Bianco mě přivedla také do nadace Fondazione Romualdo Del Bianco. Tato organizace je úzce propojena s institutem Life Beyond Tourism, jehož cílem je podpora mezikulturního dialogu. Právě zde jsem se stala součástí týmu, který připravuje mezinárodní konference, semináře a setkání lidí z celého světa. Hlavou této kanceláře je Michaela Žáčková Rossi, jejíž organizační nadání si zasluhují můj nejhlubší obdiv, stejně jako celý tým. Jen těžko byste hledali partu schopnějších lidí! Pro mě to však nebyly pouze skvělé kolegyně, ale především kamarádky, které mi budou velmi chybět. 

„Carissime colleghe - Míša, Stefania, Zdenka, Eleonora e Chika - per la mia vita fiorentina avete una importanza speciale. La possibilità di collaborare con voi è stata una esperienza grandissima per me e grazie a voi ho imparato tanto. Il vostro ufficio lavora con precisione, e inoltre siete la gente fantastica.“

Jmenovat všechny ty skvělé lidi, se kterými jsem tu přišla do kontaktu, by však zabralo další a další odstavce. Příspěvek tak uzavřu rychle a jednoduše:

„Ringrazio il Consolato Onorario della Repubblica Ceca, la Fondazione Romualdo Del Bianco - Life Beyond Tourism e tutte le persone fantastiche che ho conosciuto a Firenze! Ci vediamo presto!“

Adventní výlet po Toskánsku

Výhled na probouzející se florentský venkov, sluneční paprsky mezi olivami, káva z termosky a balíček sušenek. Pokud opomenu ranní pochod na letiště do půjčovny aut, tak právě takhle začala naše cesta po Toskánsku.

Naší první zastávkou byl benediktinský klášter Vallombrosa ukrytý v lesích stejnojmenné přírodní rezervace. Z Florencie jsme k němu dorazili po zhruba hodinové cestě směrem na východ a stoupání do tisícimetrové nadmořské výšky. Historie tohoto duchovního místa sahá až do 11. století, studoval zde například Galileo Galilei a dnes sem míří turisté obdivovat barokní výzdobu kostela a antickou lékárnu. Kousek od kláštera se pak nachází vyhlídka s kapličkou, ke které nás dovedly směrovky.

Výhled z Vallombrosy. Foto: Kristýna Olszarová

Z Vallombrosy jsme pokračovali dál na severovýchod, kde Toskánsko sousedí s regionem Emiglia-Romagna. Zde jsme měli vyhlídnutý další klášter - Eremo di Camaldoli. Doposud klidnou cestu nám narušila uzavřená silnice, avšak Camaldoli jsme si nechtěli nechat ujít, a po trochu divočejší objížďce jsme kláštera šťastně dosáhli. Jak již jeho název naznačuje, jedná se o sídlo eremitů, tedy křesťanských poustevníků, kteří se rozhodli zanechat samoty a žít pohromadě. Klášter založil San Romualdo z Ravenny roku 1012 a jeho dnešní obyvatelé se stejně jako on řídí benediktinskou řeholí. Kromě veřejnosti otevřené části kláštera si zde mohou návštěvníci prohlédnout kostel, refektář a také celu San Romualda.

Příbytky eremitů v Camaldoli. Foto: Kristýna Olszarová

Dalším bodem našeho itineráře bylo město Poppi se svým oslnivým hradem. Cestu z kopců směrem na jih jsme si zpestřili návštěvou Pieve di San Pietro di Romena. Současný vzhled získal kostel ve 12. století, nicméně jsou tu pozorovatelné ruiny kostela až z 8. století (místní bratři dokonce uvádějí, že v místech dříve stál etruský chrám). Interiér si zachoval strohý ráz, avšak zpestřují ho moderní a podle mého názoru i vkusná umělecká díla z přírodních materiálů. K  románskému kostelu pak přiléhá také poměrně příjemný areál, kde se návštěvníci mohou občerstvit, odpočinout si či meditovat.

Pieve di San Pietro di Romena. Foto: Kristýna Olszarová

A teď zpátky k Poppi. Městečko se nachází v údolí Casentino a je slavné zejména díky Castello dei Conti Guidi, dominantnímu středověkému hradu. Poppi je také dějištěm významné bitvy o Campaldino, kde se roku 1289 střetli guelfové (stoupenci papeže) a ghibellini (stoupenci císařů). Vítězství guelfů přitom znamenalo velký posun v dějinách Florencie a její následné hegemonii v Toskánsku.

Castello dei Conti Guidi v Poppi. Foto: Kristýna Olszarová

O Arezzu, které stálo na straně poražených a kde jsme ten den nocovali, povyprávím příště. 

Moc děkuji Kristýně, Jirkovi a Ondřejovi za úžasný výlet! Zvláště pak Kristýně za nádherné fotografie. 

O Vasariho chodbě a rafinovanosti Florencie

Po dvou měsících pobytu bych mohla Florencii charakterizovat desítkami slov, která každým dnem přibývají. Po návštěvě Vasariho chodby vedoucí z Palazzo Vecchio až do Palazzo Pitti se ale můj pohled na město skutečně vyšperkoval. 

Vstup do Vasariho chodby je poměrně drahá záležitost, nicméně stojí za to. Prohlídku musíte absolvovat s průvodcem, který vás z obyčejného turisty v Galerii Uffizi povýší na návštěvníka Vasariho chodby, kam denně vstoupí pouze pár skupinek. Průvodce přitom může být klíčovou postavou vašeho zážitku, neboť si snáze uvědomíte nejen unikátnost tajné chodby, ale také unikátnost Florencie a jejího vztahu k umění. 

Měla jsem štěstí a svou třetí návštěvu Galerie Uffizi jsem absolvovala s malou skupinkou turistů, kterou vedl Mariogesù. Začali jsme kupodivu sochami zdobícími Orsanmichele, na kterých nám Mario vysvětlil, v čem vlastně spočívá renesance a jak ji odlišit od ostatních uměleckých slohů. Průvodcův styl se mi vážně líbil, nezahlcoval nás informacemi, ale naopak, chtěl vědět, co si myslíme my a proč. Navíc si hned na začátku zapamatoval jména nás všech a nebál se nás oslovovat.

Po úvodním „cvičení“ u Orsanmichel jsme se přemístili do Galerie Uffizi, kde jsme pokračovali v našem goticko-renesančním kvízu. Ačkoli Giottův obraz Maestà di Ognissanti jsem viděla již potřetí, najednou jsem si jeho pokrokovosti mohla vážit o něco víc. Pozorovali jsme detaily, ženskost Panny Marie, tváře pohlížející skrze boky trůnu a ukotvení postav v prostoru. 

Giotto: Maestà di Ognissanti (cca 1310)

Pokračovali jsme 14. stoletím až k ryze renesančním kouskům jako je Botticeliho Primavera či Madona s dítětem od Filippa Lippiho. Mario se nám také snažil vysvětlit florentských styl vycházející ze skic, tedy opřený o promyšlenost a rafinovanost typickou pro florentského obchodního ducha. Delší chvíli jsme strávili samozřejmě i před Michelangelovou Svatou rodinou, ve které Mario vidí časovanou bombu ústící v baroko.

Opravdová umělecká nálož vybuchla za dveřmi od tajné chodby, kterou vybudoval architekt Giorgio Vasari v roce 1564 pro Cosima de‘ Medici. Tunel měl sloužit jako bezpečný přechod mezi vládním a privátním sídlem rodiny Medicejských - tedy Palazzem Vecchio a Palazzem Pitti. Dnes se tu nachází více než tisícovka obrazů, zejména portréty. Jedním z obrazů je přitom Marie Anna Luisa sedící po boku svého manžela, která měla pro dnešní Florencii obrovský význam, neboť díky ní byl umělecký odkaz rodiny Medicejských uchován na území města až dodnes. 

Stěny Vasariho chodby lemují obrazy

Portréty od věhlasných autorů jakým jsou Filippo Lippi, Tiziano, Rembrandt, Velazquez či Delacroix nás provedly nad florentskými uličkami, přes Ponte Vecchio, až ke Grottě v zahradách Palazzo Pitti. Zjištění, že najednou dokážu hravě rozeznat jednotlivé umělecké slohy či florentskou školu od benátské, mě skutečně potěšilo. V chodbě jsem přitom nevnímala jednotlivé obrazy, ale spíše jejich vývoj. Cestou se nám přitom nabídl ojedinělý výhled na řeku Arno a překvapivě jsme také nakoukli do kostela Chiesa di Santa Felicita. Nesmím také zapomenout zmínit poslední obrazy ve Vasariho chodbě. Jedná se o soubor děl současného umění, které zde byly umístěny v roce 2013. Po renesanční smršti se tak příjemně osvěžíte autoportrétem Marca Chagalla nebo rentgenovým snímkem amerického grafika Roberta Rauschenberga.

Chiesa di Santa Felicita z okna ve Vasariho chodbě

Taková je tedy Vasariho chodba. Rafinovaná a plná umění stejně jako město, ve kterém se nachází. Když jsme se tedy objevili na druhé straně řeky, v hlavě se mi rojily stovky myšlenek. Všechny se týkaly umění, konkrétně jeho výjimečnosti a důležitosti pro lidský život. Najednou jsem dokázala docenit renesanci v její plné kráse a uvědomila jsem si sílu intelektu, který oslavuje. Mario nám již na začátku řekl, že by byl rád, kdyby nás inspiroval k tomu, abychom si po prohlídce galerie a Vasariho chodby otevřeli knihu, studovali a ohlédli se zpátky v čase. Ačkoli se o něco takového snažím i bez Mariovy rady, musím uznat, že jeho procházka dějinami umění ve mně zanechala hluboký dojem. 

Velmi děkuji Florencetown, za zprostředkování toho nezapomenutelného zážitku. 

A presto.

Medicejští na jevišti

Ve Florencii je stále co objevovat, zkoumat, navštěvovat a ochutnávat. Ze všeho nejvíc si užívám náhodné objevy, tedy procházky po městě za „ničím i něčím“, když zrovna narazím na zajímavý kostelík, klidné zákoutí, originální obchůdek nebo neodolatelnou vůni linoucí se z restaurace. Občas je ale potřeba navštívit místa, o kterých třeba již delší dobu víte, ale váháte, zda stojí za váš drahocenný čas či peníze. S podobnou nejistotou jsem až do nedávna chodívala kolem plakátu „The Medici Dynasty Show“. Dnes už vím, že skepse v tomto případě rozhodně nebyla na místě.

Plakát Medici Dynasty Show mě nakonec na představení skutečně přilákal

Jedna hodina, dva herci, angličtina, projekce, hudba a pokus o návrat do časů Medicejských - právě taková neutrální očekávání jsem chovala vůči show poté, co jsem si prohlídla webové stránky a rezervovala si lístek. Dva dny nato už jsem seděla v sále knihovny San Giovannino dei Padri Scolopi na Piazza San Lorenzo, tedy v podstatě přímo na jevišti, po kterém se pomalu šoural muž s holí, parukou a nalíčenou tváří. Musím se přiznat, že v ten moment jsem trochu znervózněla. V sále se brzy objevila také záhadná žena v černém, a ani ta mi na klidu zrovna nepřidala.

Kdybych si předtím přečetla program, který jsem dostala na pokladně, hned bych věděla, že se jedná o vévodu Giana Gastona a jeho sestru Annu Marii Luisu, kteří stojí před obrovským problémem - jsou posledními z rodu Medicejských a je na čase předat Florencii svým nástupcům. Oba dva si přitom uvědomují, že po tom všem co jejich rodina ve Florencii vytvořila, není možné město jen tak opustit.  Jak ale zachovat jejich odkaz ve Florencii na věky? 

Diváci sedí přímo na jevišti. Zdroj: The Medici Dynasty Show

Anna Maria Luisa přichází s nápadem, že by mohli s Gianem společně vytvořit seznam těch nejcennějších uměleckých děl. Poslední dva Medicejští se tak v jedné hodině snaží rekapitulovat tři staletí, během kterých jejich rod vytvořil z Florencie živý obraz renesance a humanismu. Zatímco hovoří o svých předcích, významných mecenášů umění, a slavných renesančních tvůrců jakým byli Michelangelo, Brunelleschi, Botticelli a Leonarda da Vinci, na stěnách sálu se nám zjevují jejich díla - dnešní symboly Florencie. David, Venuše, Duomo, to vše za doprovodu hudby od Vivaldiho, Handela a především florentského skladatele Francesca Maria Veraciniho.

Na závěr přichází sourozenci s řešením. Vytvoří dohodu, která věnuje všechny tyto umělecké poklady Florencii - a to jak místním obyvatelům, tak i obdivovatelům z celého světa. Divák-turista se tak najednou stává součástí hry, je posledním dílkem, pointou a potvrzením toho, že Florencie je díky rodu Medicejských a jejich vášni pro umění obdivuhodná i v 21. století.

Medici Dynasty Show je podle mého názoru skvělá a pevně věřím, že kvalitu představení udrží i v následujících sezónách. Můj dojem pozvedla i příjemná atmosféra na konci představení, kdy herci přišli mezi diváky, aby se s námi seznámili, vyslechli si případnou chválu a kritiku nebo se nechali vyfotografovat.

Oba dva herci si po představení přišli popovídat s diváky

Medicejským zdar. 

Pizza není věda

Je to placaté, pečené, křupavé, italské a téměř všichni to zbožňují. Společně se zmrzlinou a těstovinami tvoří pizza jakousi italskou gastronomickou trojici, kterou každý návštěvník Itálie musí vyzkoušet. Má přitom hned několik výhod - bývá rychle hotová, levná, chutná a co je nejlepší; pokaždé může být jiná. S kečupem a eidamem v tom nejhorším případě, s lanýžovým olejem a mozzarellou v tom lepším.

Pizzu v dnešní době potkáváme téměř denně. V hladových oknech, fast foodech, restauracích, hospodách, necháváme si ji vozit teplou až do domu, koupíme si ji zmraženou anebo si ji prostě zkusíme upéct sami. Opomenu-li maminčinu „pizzu“ z listového těsta či „pizzaštrůdl“, vlastníma rukama jsem se o něco takového poprvé pokusila před pár dny. Nabídla se mi totiž skvělá příležitost zúčastnit se kurzu Pizza and Gelato Cooking Class provozovaný sympatickou a přátelskou společností Florencetown.

Tým Florencetown. Zdroj: Florencetown.com

Představte si stůl, na kterém čeká kupička mouky, vidlička a cosi jako dláto. K tomu přidejte postavu v zástěře - specialistu na ochutnávání, podávání ingrediencí, občasné mytí nádobí a intenzivní remcání - tedy mě. Pro dokreslení této situace uvažte fakt, že můj milý vaří líp než všichni šéfkuchaři luxusních restaurací dohromady. Pokud tušíte průšvih, jste na tom stejně jako já před svou „pizza class“. 

Lekci vedl kuchař Daniel, kterému jsem za tento zážitek skutečně vděčná. Věřím totiž, že není lehké vysvětlit kuchtíkům-amatérům, jak si uplácat z mouky, vody a kvasnic těsto, které se nelepí či nerozpadá. Jeho metoda „studny a míchaných vajec“ však nakonec klapla a moje kupička mouky se brzy proměnila v pěkné kynoucí těsto, které vyžadovalo chvíli odpočinku. Úspěch jsme oslavili sklenkou vína, a zatímco práci s těstem převzaly kvasnice, Daniel se pustil do přípravy zmrzliny. Mléko, cukr, kakao, troška tepla, mísa ledu a za pár minut už jsme směs nalévali do speciálního přístroje, který nám měl připravit studený dezert bez toho, abychom museli šlehat do upadnutí ruky. 

Daniela metoda se nakonec vydařila

Zpátky k těstu, po kynutí přichází zajímavější část - vyrobení placky. Kupodivu to nebylo tak těžké, jak jsem se obávala (cosi budeme říkat, to těsto se mi prostě povedlo). Stačila trocha mouky, jemná práce prstů a za chvilku přede mnou ležel koláč, na který jsem mohla naložit rajčatovou omáčku, mozzarellu, olivy, cibuli, čerstvou bazalku a další bylinky včetně chilli. Šup s tím na lopatu, do pece a Daniel nám mohl nalít další sklenku vína. Spokojenost z odvedené práce doplňovalo hučení zmrzlinovače a ochutnávka Danielovy pizzy s lanýžovým olejem. Mňamka. 

Ani jsem nestačila povyprávět svůj letní zážitek z lovu lanýžů, a najednou mi pod nosem zavoněla vegetariánská Anetka-made pizza. Placatá, pečená, křupavá a italsko-česká, tedy naprosto odpovídající základním pizza kritériím. A co víc - byla prostě vynikající! 

Na závěr musím ještě zavzpomínat na sladkou tečku v podobě zmrzliny a pochlubit se certifikátem, který jsem si po více než dvou hodinové show v kuchyni určitě zasloužila. 

Na konci kurzu jsem obdržela certifikát

Tolik pro dnešek z gastronomického okénka, již brzy se těšte na něco uměleckého! Teď už vím, že vyrobit pizzu je vlastně hračka. 

O výjimečnosti italské zmrzliny

Itálie je zmrzlinovým impériem. Čím je ale italská zmrzlina tak jedinečná? Proč ji Italové jedí i v noci a jaké příchutě mají nejraději? Pro odpověď jsem se vydala do Palazzo del Freddo - Giovanni Fassi, nejstarší zmrzlinárny v Římě. Tam se mi poštěstilo setkat se s Andreou Fassim, prapravnukem zakladatele tohoto podniku.

Kdo chodí častěji na zmrzlinu - místní nebo turisté?

Když se porozhlédnete po naší cukrárně, je to tak padesát na padesát. Tak je to ve všech zmrzlinárnách po městě. Samozřejmě že přes zimu převládají místní a ve špičce turistické sezóny mají cizinci možná trochu navrch. Nicméně místní lidé jsou zvyklí chodit na zmrzlinu denně. Je to součást našeho života. Každý Ital je zvyklý jíst těstoviny, pizzu a zmrzlinu třeba každý den. Máme to v sobě zakořeněné už od mala, jako děti jsme chodily denně na zmrzlinu se svými rodiči, kteří zase ve svém dětství chodili s našimi prarodiči. Je to zvyk. Neznám Itala, který by neměl rád zmrzlinu - ať už je to Sicilan, Kalábrijec, Říman nebo seveřan. Zároveň jsme na naší zmrzlinu pyšní, je to něco, co nám mohou závidět všude na světě.

Italové jedí zmrzlinu snad pořád, fronty jsou i o půlnoci. Jak je možné, že to není vidět na jejich figuře?

Většina místních považuje zmrzlinu za normální jídlo, a to dokonce zdravé. Do naší zmrzlinárny běžně chodí lidé na oběd, stačí jim zmrzlina a káva a jsou spokojení. Není na tom nic špatného, pokud hovoříme o italském gelato. To je vyráběné z čerstvých vajíček, smetany a dalších potřebných ingrediencí, neobsahuje nic umělého z prášku jako obyčejná zmrzlina. Není tolik tučná jako americká zmrzlina, takže nemáme žádné výčitky svědomí, když si ji dopřáváme třeba uprostřed noci. Má skvělou chuť a zároveň zažene hlad. Je lepší vychutnat si o půlnoci dobrou zmrzlinu s přáteli, než do sebe nacpat něco ve fast foodu, jako to dělá spousta Evropanů a Američanů. 

Andrea Fassi je pokračovatelem rodinné tradice. Zdroj: Palazzo del Freddo

Italské gelato je tedy jiné než ostatní zmrzliny?

Přesně tak. Gelato artiginale se vyrábí z čerstvých ingrediencí a obsahuje mnohem méně tuku než obyčejná zmrzlina, kterou si dáte jinde ve světě. Italská zmrzlina také obsahuje jen malé procento vzduchu, hlavní obsah tvoří ovoce, případně smetana a další ingredience tvořící chuť. Americká ice-cream je například skoro celá tvořená vzduchem našlehaným do hmoty z prášku. Gelato je pomalu třené, proto neobsahuje téměř žádný vzduch.

Když tedy Italové jedou do zahraničí, zmrzlinu nejedí?

Já osobně jsem několikrát zkoušel dát si zmrzlinu v zahraničí, ale nikdy mi moc nechutnala. Některé zmrzlinárny se pokoušejí vyrábět italské gelato, to je přijatelné, ale obyčejná zmrzlina se mu v žádném případě nemůže rovnat. Jen jednou si pamatuji, že jsem měl dobrou obyčejnou v zmrzlinu, bylo to v Sydney. 

A jaké příchutě Italové preferují?

Nejoblíbenější je určitě pistáciová, čokoládová a citrónová. Co se týče mě, já miluji příchuť zabaione (italský dezert z vajíček a sladkého vína). I když spousta zmrzlináren v současné době vyrábí nejrůznější experimenty jako například ovoce s chilli, tradiční příchutě jsou určitě nejžádanější. Alespoň v naší zmrzlinárně to tak určitě je, nenabízíme žádné speciality a ani po nich není moc velká poptávka. Od příštího roku bych ale rád zavedl jednu novou příchuť, která by se každý měsíc měnila.

Čím se Giovanni Fassi liší od ostatních zmrzlináren?

Žádná zmrzlinárna v Itálii se nemůže chlubit takovou historií a tradicí, jako ta naše. Tajný recept se dědí z generace na generaci. Já například recept znám a dokázal bych podle něj zmrzlinu vyrobit, ale jsem příliš zaměstnaný obchodními záležitostmi. Ve zmrzlinárně ale vyrábí zmrzlinu ten samý člověk už 30 let, naučil se to od mého dědečka. Až bude na čase, aby odešel, naučíme výrobní postup zase někoho jiného. Rozdíl je tedy hlavně v receptu, respektive v množství a kvalitě jednotlivých ingrediencí. Dbáme na kvalitu a díky tomu jsme stále na trhu.

--------------------------

Tento článek byl publikován také na blogu Žijeme Itálií.