Jsme hostiteli na AirBnB!

S radostí oznamujeme všem našim čtenářům, že jsme se stali hostiteli na AirBnB!

Chcete objevit krásy Vysočiny a mít přitom pohodlné zázemí našeho domu?

Mrkněte na naše nabídky na AirBnB - nabízíme celý dům v případě, že jsme na cestách, nebo soukromý pokojík k pronájmu!

Staňte se našimi hosty!

O současných Athénách

Athény nás popravdě okouzlily téměř bez jakýchkoliv výhrad. Není to skanzen pro turisty, není to nekropole, ale skutečná metropole se všemi potenciálními klady a jistě i odvrácenou stranou, kterou ale dovedně skrývá. Budete-li si vybírat bydlení, zkuste to co nejblíže centra. V takovém případě totiž vůbec není nutné řešit něco jako hromadnou dopravu. My jsme si ji užili jen cestou z letiště a na letiště při výletu do přístavu Piraeus. Ve všech případech šlo o metro. Na modré trase (ta letištní) jezdí moderní soupravy a informační tabule jsou dvojjazyčné. Na červené a zelené trase potkáte většinou soupravy staré. Nesetkali jsme se ale s žádnými problémy. Přestupní lístek platný 90 minut stojí 1,40 euro, studenti z EU potřebují pouze poloviční za 0,60 euro.

Athénský přístav Piraeus

Dále je třeba vyhýbat se okolí náměstí Omonia. Plateia Omonia mělo nepochybně být před třiceti či čtyřiceti lety klenotem moderních Athén a snad jím i chvilku bylo. Dnes je to ale smutný svědek jejich postupného materiálního úpadku. Navíc v jeho okolí bydlí většinou problémoví obyvatelé a v noci bychom se tudy asi domů vraceli neradi. Přes den to jde, kousek odtud sídlí proslulá athénská potravinová a rybí tržnice (tu jsme s pochopitelných důvodů nenavštívili) a koupit tu jde patrně úplně všecko včetně dvaceti deka kykladského mimozemšťana, ale na bydlení to není (ano, rozumíme si dobře, hotely jsou tu velmi, velmi levné). Raději zvolte okolí nádraží Thissio nebo čtvrť Ano Petralona, pokud máte o něco více peněz tak dokonce třeba i honosné čtvrti Kolonaki či Plaka. Jde o rezidenční čtvrti, ve kterých je klid, zeleno, dle našich zkušeností bezpečno a všechno potřebné máte v dosahu.

Omonia patří k těm horším část města. Zdroj foto.

Na Athény si také můžete posvítit pěkně z výšky. Krom zmíněných starověkých vyhlídek z centrálních pahorků je tu ještě jedna možnost. Přírodní kopie Babylónské věže jménem Lykávitos. Tato impozatní hora je nejlépe dostupná z  muzejní a ambasádní čtvrti Kolonaki. Jde o příjemnou vycházku, teda na jaře. A i tehdy je proklatě do kopce, zejména ve svém počátku, navíc po schodech. Ale na cestu vám voní/smrdí pomerančovníky, cestou potkáváte spoustu Řeků venčících psy, a když vás ještě žene kupředu vidina deště a do kroku vám hraje vojenská hudba doprovázející defilé veškerenstva řecké armády včetně potápěčů v neoprenech s bombami na zádech a všech jedenácti pojízdných tanků, jste nahoře hnedka. Mají tam malinký kostel a prima frappé a s trochou nadsázky a klišé máte odsud celé Athény jako na dlani.

Pohled na Lykávitos

Pravým centrem dnešních Athén je ulice Ermou spojující dvě nejvýznamnější athénská náměstí, Syntagma a Monastiraki. Zatímco Syntagma je rušný, rozlehlý obdélník plný aut a nečekaných dopravních situací, na kterém naleznete sídlo řeckého parlamentu, před nímž hlídají Hrob neznámého vojína vojáci v dřevácích s bambulí a chůzí ptáka Marabu, Monastiraki je asi nejpodivnější a zároveň podivuhodně atmosferický plácek, který je ohraničený agorou, nádražím a vzdouvající se Akropolí a jako bonus jsou v jeho částech naprosto negeometricky a patrně náhodou rozesety dva kostely. Hraje tu muzika, zevlí se tu o sto šest, prodávají se tu jahody a holubi vám jak kamikadze podlétavají pod podrážkou, ale můžete tu projít denně třikrát a pořád je to tu fajn. Stejně jako na Ermou, která má být honosnou nákupní třídou a přitom je obyčejnou řeckou ulicí, kde vám děda prodá salep a děda 2 preclík a ulice samotná se nedokáže vyhnout kostelu z třináctého století, tak ho spolkne a on si tam furt je a když už tam je, tak kolem něj sedí lidi a jedí, co jim přijde pod ruku. Krize jak noha.

Řecký parlament střeží tzv. Evzoni

Mezi Ermou a Akropolí vás pohltí krásná čtvrť Plaka s podčtvrtí Anafiotika, která je ale nad ní, na strmém hřbetu Akropole, a tak je to vlastně asi nadčtvrť. Plaka je turistická čtvrť, to ano. Je plná sterilně malebných, drahých obchodů a předražených restaurací, které nabízejí všechno od guláše po sushi. Ale zároveň tu potkáte obchody s rukodělnými výrobky od oděvů po výrobky ze dřeva, vintage obchody i naprosté ujeťárny včetně manufaktury s hardrockovými a metalovými tričky. A pak ty restaurace a kavárny, které jsou sice také o něco dražší než o pár ulic dál, ale jsou řecké, s perfektními službami a prostě vás k sobě přitáhnou, ať už je jenom pozorujete, nebo vás vcucnou dovnitř. Zkusili jsme Café Plaka, jen tak, na café helleniko, což je sice turek od okurek, ale nesmí se to říkat. A hlavně to nejsou pražené shnilé otruby přelité vařící vodou ala česká Jihlavanka, ale řecký turek z džezvy, který vám prodlouží svou intenzitou průměrný den o dva týdny. Jo a pokud nesladíte, zkuste to nesměle nadhodit, je větší šance, že vám z kávy neudělají řeckou karamelku (ani v tom si Řekové s nenáviděnými Turky nemají co vyčítat). Krásný interiér kavárny a perfektní služby v ceně, dohromady 3 eura na osobu. 

Ve čtvrti Anafiotika zabloudíte mezi bílými domky

Minutu po opuštění kavárny jako bonus čtvrthodinové krupobití, po kterém si nejmenovaný člen výpravy musel koupit nové (čti suché) boty. Anafiotika, to jsou minibaráčky okupované partami náramných kocouřisek, kočičand a koťat, a snad i domorodými Řeky. A k nim přilehlé zahrádky a kostelíky. A dvoje schody obklopené tavernami a kavárnami, kde se cizinci rádi vydají z posledních peněz, aby se mohli na svět podívat přes sklenku vína či pálenky, nebo si postavit z husté pěny řeckého frappé hořkosladkou Akropoli. A večer tam snědí celé Řecko, protože si o to nápadně říká.

Už víte o čem bude další článek?

Autor: Aleš
Editor: Anetka

Athénská muzea

Nabídka muzeí je v Athénách opravdu pestrá, ačkoliv někdy nabírá až extrémních podob (Muzeum nápisů jsme si tedy odpustili). První muzejní expozicí, kterou jsme navštívili, bylo nové muzeum Akropole. To, že návštěvníkům nabídne kvalitní sbírku, se dá předem očekávat. Jeho velkou devízou je ale moderní pojetí, kterým exponáty či lépe jejich fragmenty prezentuje. Rekonstruuje od samého počátku kompletní příběh Akropole od prehistorického období až k historicky doloženým časům rozkvětu i úpadku posvátného athénského pahorku, navíc prezentace je plně v souladu s moderním prostorem, ve kterém se nachází. Spolu s návštěvou Akropole i vystavenými artefakty vám všechny informace z pečlivě připravených textových panelů (v řečtině a angličtině) krásně zapadnou do sebe. Navíc cena je směšná, 5 € za osobu, studenti zdarma.

Kykladský mimozemšťan

Vysoko nasazenou laťku ale udržela i ostatní muzea, která jsme navštívili, Muzeum kykladského umění (poblíž náměstí Syntagma, na úpatí pahorku Lykavitos, nachází se tu valná většina athénských muzeí) ji dokonce překonalo. Nevím, jestli jsme někdy viděli lépe připravenou expozici, navíc připočteme-li, že muzeum nedisponuje ve svých sbírkách žádnou turistickou bombou. Ale procházka celkem čtyřmi patry moderní, prosklené budovy, do které vstoupíte skrze honosnou, starobylou vilu vizáže ambasády, vám řeknou o různých podobách starověkých kultur v antickém prostoru víc než půlrok ve škole. V prvním patře si skrze kykladské umění definitivně potvrdíte, že na počátku měli ještě před slovem hlavní slovo mimozemšťani, o patro výš si odskočíte za Mykéňany a Mínojci, kteří uměli úplně všecko i psát, a to ještě předtím, než to v Řecku na 400 let zapomněli, a pak hurá na Kypr, kde pravděpodobně řádil jiný mimozemský kmen specializující se na ufovázy a míchající řeckou kulturu s perskou a egyptskou, jak se mu to zrovna hodí. To všecko interaktivně, což vrcholí v posledním patře, které je věnováno každodennímu životu v Athénách dávno před jejich rozkvětem v pátém století před Kristem. Bomba, za 5 €, student z EU platí polovinu. 

U dalších muzeí jsme přece jen na drobné limity narazili. Když Shakespeare něčemu nerozuměl, říkal: „It’s Greek to me. Právem. Národní archeologické muzeum (NAM, 7 €/osoba, studenti zdarma) a Byzantské muzeum (4 €/osoba, studenti zdarma) mají skutečně exkluzivní sbírky a prezentují je výborně. Jenže… Obě svým návštěvníkům nabízejí v zimě (tedy do 31. 3.) pouze část expozice, přičemž NAM to vůbec nesignalizuje, v byzantském nám slečna s uzarděním ve tváři sdělila, že v zimě nemají dostatek personálu. Jó, krize je krize, co dělat. V NAM navíc nelze platit vstup kartou (což oproti tomu jde v Athénách skoro všude).

Národní archeologické muzeum v Athénách

Benakiho muzeum ležící v těsném sousedství Kykladského má přece jen poněkud zastaralé pojetí prezentace svých sbírek. Pan Benaki, milionář a mecenáš umění, už je dávno po smrti a od ní se v muzeu evidentně nic nepřihodilo. Ale jinak tam byl fajn personál, starší pan se krásně snažily mluvit anglicky, prostě i přes všechny výhrady z českého pohledu nedosažitelný sen. A když už jsme u toho snu, to jsou vlastně poslední dvě patra Benakiho muzea. Jde vlastně o zhmotnění snu moderního Řecka o samostatnosti. Takže čekejte spoustu krojů, uniforem, Byronovy bambitky, partyzánské prapory a tolik nacionálního patosu, který se do příslušných místností vejde. Ale ten k Řekům patří, tak jim ho nebudeme brát. Raději se z muzea přenesme do ulic současných Athén. Čekejte další článek! A pokud jste tak ještě neprovedli, přečtěte si Úvod do Athén a článek o prehistorických a antických Athénách!

Autor: Aleš

Editor: Anetka

Athény prehistorické a antické

Naší cestu do Athén jsme vám představili v předchozím článku. Nyní je na čase vrhnout se do opravdového průzkumu města.

Nejprve jsme se vydali do Athénského lesa. Kam jinam. Shakespeare byl sice v životě nejdál v Londýně, ale asi by se sám divil, jak se mu věrně povedlo ve Snu noci svatojánské zachytit to, co je na Athénách nejbláznivější. Uprostřed velkoměsta, které žije naplno 24 hodin denně je rozlehlý les. Ne park, ale les, ve kterém se můžete bezcílně procházet, pozorovat bezpočet psů a koček nebo se vydat k samým kořenům demokracie a evropské civilizace (teorie Sokrates neexistoval, bylo to Platonovo laciné alibi included).

Na Fillopapu dle mýtů sídlily nymfy, věznili tam Sokrata (a nebo taky ne), na jeho vrcholku je patřičně řecky romantický monument a je z něj nádherný výhled na sousední pahorky, Pnyx, Aeropagos a Akropolis. Cestou na Pnyx jen tak mimochodem potkáte kostelík z dvanáctého století, o kousek dál ústí dva a půl tisíce let stará cesta spojující Athény s přístavem Piraeus. A samotný Pnyx, obklopen strážnými budkami, jejichž účel nás vedl k mnoha spekulacím, to je shromaždiště, na kterém už od šestého století před naším letopočtem probíhala hlasování o tom, co je v Athénách žádoucí, koho ostrakizovat a vůbec.

Výhled z Filopapu na Akropol a pahorek Lykavittos (vlevo)

Aeropagos je sice navenek nehostinný kus skály, ale právě odtud sv. Pavel obrátil Athéňany od Athény ke Kristu (když byly ty Velikonoce). Krom toho je to nejlepší místo, odkud si prohlédnout řeckou a římskou Agoru.

A do toho se bezprostředně nad vámi v tu chvíli ční jeden z divů světa, Akropolis. Vstupné na Akropoli je symbolické, navíc vstupenka platí i na ostatních archeologických nalezištích ve městě (úpatí Akropole, Agory, Kerameikos, zbytky Diova chrámu). Dospělí zaplatí 12 €, studenti EU nic, jen se musí prokázat u vstupu. Vstupenka navíc platí po čtyři dny (pochopitelně ale pouze na jeden vstup do příslušné lokality).

Březen a jarní měsíce obecně lze pro návštěvu Akropole jen doporučit. V létě byste jen těžko hledali stín, ve kterém se schovat před sluncem. My se chvilkami sice schovávali před deštíkem a vítr nám maličko urychlil cestu dolů, ale jinak jsme si mohli celou lokalitu v klidu prohlédnout i díky kvalitním popiskám na turistických tabulích, u nichž jsme navíc byli téměř sami. Nápad jet na Velikonoce do Athén totiž naštěstí moc turistů nemělo a nemá.

Parthenon: hlavní chrám Athén a symbol antického Řecka

A tak vstoupíte monumentálními Propylájemi, prohlédnete si proslulé sloupy v podobě krásných žen (karyatidy) chrámu Erechtheion i zbytky Artemidina chrámu, to vše pochopitelně ve stínu Parthenonu. A zůstává vám rozum stát nad tím, jak to mohl někdo někdy před dvěma a půl tisíci lety postavit a pak znovu zničit a pak znovu postavit a tak pořád dokola. 

Cestou dolů si jen tak mimochodem dáte Úvod do studia divadla I a II, dvousemestrálně během deseti minut cesty, které od sebe dělí původní Dionýsovo divadlo, kde Sofoklés premiéroval Krále Oidipa, a „moderní“ římské divadlo Heroda Attica z dob počátku našeho letopočtu, kam si můžete na klasiku zajít v letních měsících dodnes. Dionýsovo divadlo je navíc pár kroků od moderní budovy nového muzea Akropole, kterou byste rozhodně také neměli minout, protože jeho expozice je impozantní (více v článku o athénských muzeí).

Dionýsovo divadlo

Poněkud ve stínu všech zmíněných pahorků se krčí obě městské agory. My jsme je navštívili až v následujícím dni, jak již bylo uvedeno, na stejnou vstupenku jako Akropoli. 

Z rozlehlé řecké Agory, na kterou se dostanete na jaře pouze hlavním vchodem situovaným mezi náměstí Monastiraki a nádraží Thissio, se stal v konci března poklidný park plný zeleně a planých vlčích máků, do kterého současnost vstupuje pouze každých pět minut tím, že vám za zády prokodrcá vlak. Najdete zde nejdochovanější antický chrám v celém Řecku zasvěcený kulhavému bohu ohně a řemesel Héfaistovi (dříve mnoho staletí nepřesně spojovaný s Théseem, proto Thésseion a Thissio) a krom jiného také rekostruovanou stou, která poskytne jasnou představu o tom, jak vypadaly ostatní budovy na agoře v době, kdy byly mnohem více než jen pár kousky mramoru. Je zde také volně přístupné malé muzeum agory.

Procházka Agorou a Héfaistův chrám 

Římská agora je přístupná přímo z náměstí Monastiraki, o něco výše je ještě jedna její část. Nejvíce zaujmou zbytky obrovské Hadriánovy knihovny, zbytky antického, ale již křesťanského chrámu a nově opravená Věž větrů s nádherným reliéfem. A také to, že obě lokality jsou do samotného centra současných Athén začleněny úplně přirozeně, jen tak, že mraky plynou. A žijou, zní nad nimi rebetika (tradiční řecká hudba) i jazz i reaggee a lítají v nich kočky za motýly a čas si teče dál, jak se mu zrovna zachce a je krásně vidět, že na něj nevyzráli Théseus, Platón, Hadrián, Byron ani Řek Zorba, a že to byli nějací lumeni.

Ostatně, to je názorně vidět i na posledních dvou archeologických nalezištích, největším athénském pohřebišti Kerameikos a několika sloupech, co zbyly ze záměru postavit chrám rovnající se velikostí samotnému Diovi. Kerameikos najdete několik minut pěšky od stanice Thissio, torso Diova chrámu pak pár minut od nového muzea Akropole. My jsme si je prohlédli pouze z výšky/dálky. Jednak z toho důvodu, že se nám to jevilo jako lepší varianty, jednak proto, že v zimě (čti do 31. 3.) lze archeologické lokality navštívit pouze do 15.00, a to včetně Akropole!!!

Ne tak poslední z antických taháků, které můžeme všem vřele doporučit. Cestu na stadion Panathinaikos si můžete natrasovat už z Akropole (pár minut džunglí, lehce doprava) a nebudete litovat. Říká se mu olympijský stadion a právem, ačkoliv nemá nic společného s antickými olympijskými hrami, tehdy se na něm konaly „jen“ hry Panathénské. 

Olympijský stadion Panathinaikos 

Nechal jej postavit donátor Lykurgos ve čtvrtém století před Kristem a když došlo k úpadku tradice, Athéňané ho prostě nechali zarůst a basta. Římané ho obnovili, měli rádi chléb a hry, ale křesťané se orientovali jen na chléb a na hry neměli pomyšlení. A tak ležel ladem a během mnoha staletí byl rozkraden do posledního kamínku. Až do té doby, než si v konci 19. století lidé vymysleli moderní olympijské hnutí (Řekové mají pocit, že to byl skoro jejich nápad, podobně jako u většiny dalších věcí běžného života). Za pár měsíců roku 1896 stihli stadion podle antického vzoru znovu kompletně postavit a ještě téhož roku tu započala historie novodobého olympismu. Pierre de Coubertin vše sledoval z třetí řady a VIP kamenné sedačky s opěrátkem a před ním se moderní následovníci Diskobola a běžce od Marathonu potili jako blázni. Řecký voják Spyridon Louis vyhrál maratonský běh (běžel bos, nikoliv v tradičních vojenských dřevácích s bambulí, takže se není co divit) a celé Řecko bylo na nohou (to se mu po sportovním klání stává dodnes, pak si zase v klidu sedne do kavárny a rozjímá nad krizí). Celá písnička se opakovala ještě v roce 1908 a naposled pompézně roku 2004, kdy hostily Athény olympiádu naposled a žijí z toho dodnes, v dobrém i zlém.

Vstupné vyhlíží na první pohled draze (5 € plná cena, 2,5 € pro studenty a děti). Ale pro milovníky sportovní historie je to povinnost. Nejen pro pocit, že jste byli přitom (jen o sto dvacet let později), nejen proto, že tu kdysi basketbalisté Slavie Praha prohráli s Panathinaikosem pod širým nebem před skoro 70 tisíci diváky v semifinále poháru a dodnes je to rekord v počtu diváků na basketu. Ale uvnitř je malé, skromné muzeum se všemi oficiálními olympijskými plakáty a pochodněmi a příběhem řecké tělovýchovy od maratonského běžce po Spyridona Louise a je tam prostě dobře, ani si tam nemusíte pořídit selfie, jako to pilně činili všichni kolem nás (já a tribuna, třeba). Takže tolik antika. A teď muzea a pak to živý.

Autor: Aleš

Editor: Anetka

Úvod do Athén

Být doma na velikonoční prázdniny je stejně trapné jako české oslavy Velikonoc. Vzhledem k tomu, že ani jeden z nás neuznává pomlázky, zajíčky a beránky, rozhodli jsme se utéct za hranice. V soutěži o nejlevnější letenky zvítězila trasa Varšava Modlin - Athény se společností Ryanair. Přičteme-li k tomu cestu s Českými drahami z Pardubic do Polska, cesta tam i zpátky vyšla 2 400 Kč na jednoho. K tomu třeba přičíst transporty z letiště a na letiště - nabízí se ModlinBus (10 až 15 € zpáteční) a Koleje Mazowieckie (8 € zpáteční).

Do Athén jsme přiletěli relativně pozdě večer, nicméně athénské metro spojuje město s letištěm v půlhodinových intervalech až do půlnoci. Vzhledem ke vzdálenosti letiště od centra je cena přiměřená - 10 € za osobu, 18 € za lístek pro dva. Pokud jste student, máte se v Athénách jako král, první sleva přichází již v této chvíli a je poloviční (studenti do 26 let ze zemí EU s platnou studentskou ID kartou). Tato cena se však vztahuje pouze na letištní spoj, kdy projíždíte mimoměstskou zónou. Obyčejný přestupní lístek platný 90 minut stojí 1,40 €, EU studentům stačí za 0,60 €. Informační tabule jsou v řečtině i angličtině a nesetkali jsme se s žádnými problémy. Metro je spolehlivé a stanice poměrně nové a čisté. Po Athénách se můžete také svézt tramvají a trolejbusem, s těmi však nemáme zkušenost. Více o městské hromadné dopravě se můžete dočíst zde (AJ). 

Athény - džungle plná antiky a lesů

Ubytování jsme si našli přes Airbnb, hotely v rozumnějších částech města (čti části, ve kterých je klid a bezpečno) jsou poměrně drahé. Zvolili jsme čtvrť Ano Petralona, která leží na úpatí jednoho z centrálních athénských pahorků Fillopapos, cca 15 minut pěšky od Akropole. Na setmělé stanici Petralona nás náš hostitel Themis naložil do auta a za pár minut jsme se ocitli v nejhezčím malém bytě, jaký si lze jako základnu pro průzkum města přát.

Upřímně, nějak jsme netušili, co od Athén čekat. Jestli Balkán ve významu bugr a lesk dávných časů marně překrývající bídu současnosti, nebo chladné muzeum pro turisty. S Řeckem jsme měli pouze mizivé zkušenosti, navíc už poměrně dávné a povětšinou z ostrovních resortů. Tak jsme se nechali překvapit. A po všech stránkách příjemně!

V Athénách jsme toho viděli a zažili tolik, že jsme se rozhodli rozdělit naše vyprávění do několika článků. První z nich už máte za sebou, dalším jsou Athény prehistorické a antické.

Autor: Aleš 
Editor: Anetka

Lisabon: Ve městě divů

Není nadto zpestřit si návrat z Florencie domů zastávkou v Lisabonu a vyměnit město renesance za město divů. Přivítala mě modrá obloha, závan mořského vzduchu a jakási prostornost a otevřenost, která se v italských uličkách a zákoutích hledá velmi těžko. Lisabon mě tedy oslnil hned v prvních minutách a svůj glanc si udržel po celou dobu mého pobytu. 

Hned první příjemnou zkušeností bylo lisabonské metro, na které jsem mohla naskočit přímo z letiště. Lístek na dopravu je možné zakoupit v automatech či u přepážky. Systém je přitom takový, že si při první jízdě si společně s jízdenkou zakoupíte kartičku za 0,50 €. Tu si uchováte a při každé další jízdě ji pouze dobijete v automatu, a to buď za 1,40 € (60 minutová jednosměrná cesta), případně celodenní. Více informací o plánu lisabonské dopravy naleznete zde.

Naše oblíbená vyhlídka - Miradouro Sao Pedro de Alcantara

Můj milý nám našel krásné ubytování v Guest House Guerra Junqueiro (dvoulůžkový pokoj s privátní koupelnou 30 € za noc). Ubytování se nachází v těsné blízkosti stanice metra Alameda a do centra odtud můžete dojít i pěšky, a to za zhruba 45 minut.

Průzkum města jsme zahájili večerní procházkou kolem Praça do Comércio s výhledem na sochu Ježíše a lisabonskou variací na Golden Gate ve Friscu. Lisabon mě v prvé řadě zaujal tím, že je rozmanitý, divoký a zároveň tu všechno do sebe záhadným způsobem zapadá. 

Praça do Comércio a výhled na řeku Tejo a sochu Ježíše

Z restaurací a barů zavání sušená i živá treska připravena na všechny možné způsoby, moderní budovy se ve vás snaží vyvolat údiv, občas se vám někdo snaží prodat hašiš a na rozlehlém náměstí vyhrává rocková kapela Los Empty Heads. Bary a kavárny vás lákají na skvělou kávu (0,70 - 1,50 €) a tradiční košíčky z listového těsta plněné žloutkovým krémem zvané „Pastéis de Nata“ (1 - 2 €). 

Žloutkové koláčky Pastéis de Nata 

Druhý den našeho průzkumu jsme věnovali středověkému Lisabonu, nicméně předtím jsme se zastavili na oběd v Mercado de Ribeira. Kromě běžných stánků s ovocem, zeleninou a rybami se tu nacházejí lákavá bistra s nejrůznějšími specialitami portugalské i světové kuchyně. Objevíte tu různé pokrmy z ryb, masa a dokonce i biokoutek Quinta do Arneiro, kde jsme si mohli vychutnat polévku z mangoldu a vegetariánský quiche.

Z Mercada jsme pokračovali směrem ke středověké a zároveň dělnické podhradní čtvrti Alfama. Po cestě jsme zaběhli do obchůdku se stylovými konzervami Conserveira de Lisboa a pořídili zde pár suvenýrů.

Nejkrásnější konzervy s rybičkami jsme objevili v Conserveira de Lisboa

Hned poté jsme vystoupali do čtvrti Alfama, a to přímo k její dominantě Castelo San Jorge. Zřícenina maurského hradu z 11. století určitě stojí za návštěvu (8 €), a to zejména kvůli nádhernému výhledu z hradeb a příjemné atmosféře. Doporučujeme okořenit prohlídku sklenkou vynikajícího vína ze stánku Wine with a View (sklenka od 4 €). My jsme měli s sebou čirou náhodou také kousek vynikajícího portugalského sýra Azeitao a chléb.

Castelo San Jorge, víno a nádherný výhled na město

V uličkách pod hradem se také nachází nádherná katedrála Sé. Historie tohoto kostela sahá až do 12. století, ustála mnohá zemětřesní a prošla několika přestavbami.

Středověkou Alfamu si však užijete zejména po setmění. V místních barech a restauracích zavládne živá hudba, tradiční portugalské fado. Připravte se ale na řadu turistů a trochu vyšší ceny v restauracích, nicméně pokud se budete chvíli potulovat v uličkách, určitě narazíte i na levnější podniky. My jsme tu ochutnali pouze malou sklenku portského (2 €) a višňový likér Ginjinha (1 €). Příjemnou zkušeností pak byl také nákup vína ve vinotéce Garrafeira da Sé.

Následující ráno jsme vyrazili metrem na zastávku Oriente, kde se nachází moderní komplex vybudovaný pro výstavu Expo 1998. Zde jsme mohli obdivovat působivé stavby včetně sedmnáctikilometrového mostu pojmenovanému podle Vasco de Gamy. Mezi další turistická lákadla patří Oceanárium, nicméně nám k spokojenosti stačila pouze příjemná procházka podél řeky Tejo.

Park národů vybudovaný pro výstavu EXPO 1998

Odpoledne jsme věnovali úžasnému Belému, turisticky hojně navštěvované čtvrti v odlehlejší části města, která byla v minulosti jakousi portugalskou branou do světa. Zavezla nás sem lidmi natřískaná rychlotramvaj č. 15, nicméně Belém nám poněkud stísněnou cestu velmi rychle vynahradil. Místní klášter Mosteiro dos Jeronimos je pravděpodobně nejslavnější památkou v Lisabonu a určitě stojí za to zakoupit si lístek (10 €) a prohlédnout si ho zevnitř. Prohlédnete si nejen nádhernou rajskou zahradu, ale užijete si i působivý výhled z kůru do interiéru obřího kostela.  Nezapomeňte tu vzdát úctu slavnému objeviteli Vasco de Gamovi, který je zde pohřben.

Jeronýmský klášter

Kromě kláštera je čtvrť slavná díky opevněné Belémské věži z 16. století (6 €, případně kombinovaná vstupenka na věž a do kláštera 12 €) a Památníku objevitelů, unikátní propagandistické stavbě oslavující portugalské mořeplavce. Právě v Belému se také nachází nejtradičnější z nejtradičnějších cukráren, Pastéis de Belém, kde ochutnáte ty nejlepší žloutkové košíčky v Lisabonu.

Belémská věž je pro portugalskou historii velmi důležitá

Poslední lisabonský večer jsme strávili procházkou na pomezí Principe Reale a pověstné čtvrti Bairro Alto, kde jsme ochutnali skvělé pivo z minipivovaru 8a Colina. Měli jsme totiž štěstí a v místní botanické zahradě se zrovna konal malý trh. Poté jsme si užili nádherný výhled z Miradouro Sao Pedro de Alcantara a vydali se na průzkum živé čtvrti Chiado, kde se nachází například slavný výtah Santa Justa či ruiny kláštera Convento do Carmo.

Rozlučka s Lisabonem se nesla ve velkém stylu. Večer jsme v jednom z barů čtvrti Bairro Alto vysledovali spravedlivé vítězství Benfiky (u velkého piva za 1,10 € a trojky sangrie za 1 €) a poté se královsky navečeřeli ve stylovém italsko-portugalském baru Tasca Mastai (25 € za večeři pro dva včetně Aperolu a lokálního piva).

Lisabon jsme si podmanili během necelých čtyř dnů, zasloužil by si však mnohem víc času. Teď je však na řadě cesta ke kořenům západní civilizace.

Poděkování

Všechno jednou končí, aby jiné mohlo začít. Dlouho jsem nepublikovala žádný příspěvek, přitom jsem toho zažila víc než dost. Od krásných vánočních prázdnin v pohodlí domova přes Silvestrovský pobyt Jeseníkách přes návrat do krásné Florencie a výlet do Umbrie. Snad se brzy najde čas, abych sepsala vše, co všechno mi stáž v Itálii umožnila prožít, vidět a ochutnat.

Tento příspěvek bych ráda věnovala všem skvělým lidem, kterým dlužím poděkování za to, že můj půlroční pobyt v zahraničí byl takový, jaký byl.

Začněme Honorárním konzulátem České republiky ve Florencii a paní honorární konzulkou Giovannou Dani Del Bianco. Právě tato dáma mi umožnila, abych se vůbec mohla do Florencie vypravit. Poskytla mi ubytování v malém bytečku hned vedle kanceláře konzulátu, stanovila program mé stáže a přivedla mě do nadace Romualdo Del Bianco.

„Gentile Signora, La ringrazio per la Sua generosità. È stato un piacere lavorare con Lei ed aprezzo molto la Sua disponibilità. Grazie a Lei ho passato un‘esperienza che ha arricchito la mia vita per sempre.“

Dalším významným člověkem, který provázel můj florentský život, je Aranka Myslivcová. Předsedkyně Asociace přátel České republiky ve Florencii je zároveň nepostradatelnou osobou pro celý konzulát. Bylo mi skutečně ctí sdílet kancelář s někým natolik schopným a ochotným.

„Milá Aranko, patří Ti můj obrovský dík a poklona za to, co všechno pro českou komunitu v Toskánsku vykonáváš. Svou stáž ve Florencii si bez Tvé pomoci nedokážu představit.“

Neméně důležitou postavou, se kterou jsme se ve Florencii seznámila, je Petra Březáčková. Její kreativita a nápaditost stojí za spoustou zajímavých projektů, jejichž cílem je přinášet do Florencie to nejkrásnější z české kultury.

„Milá Petro, moc si cením našeho přátelství a doufám, že ho můj návrat do České republiky nenaruší. Spolupráce s Tebou mi přinesla řadu nových zkušeností, za které Ti nepřestanu být vděčná.“

S konzulátem úzce souvisí krásný projekt pod vedením Zdenky Skorunkové Dati, a to Česká škola ve Florencii. Díky Zdence jsem se stala součástí party, která umožňuje dětem z italsko-českých rodin poznávat krásy našeho komplikovaného jazyka.

 „Zdeni, Petro, Blanko a Jano, vaše práce pro Českou školu ve Florencii je zkrátka obdivuhodná. Jsem moc a moc ráda, že jsem vás mohla všechny poznat a pomoci s tímto záslužným projektem. Děkuji za tuto skvělou zkušenost a doufám, že zůstaneme nadále v kontaktu!“

Honorární konzulát však není jediným místem, které mě ve Florencii přijalo s otevřenou náručí. Jak už jsem zmínila, paní Giovanna Dani Del Bianco mě přivedla také do nadace Fondazione Romualdo Del Bianco. Tato organizace je úzce propojena s institutem Life Beyond Tourism, jehož cílem je podpora mezikulturního dialogu. Právě zde jsem se stala součástí týmu, který připravuje mezinárodní konference, semináře a setkání lidí z celého světa. Hlavou této kanceláře je Michaela Žáčková Rossi, jejíž organizační nadání si zasluhují můj nejhlubší obdiv, stejně jako celý tým. Jen těžko byste hledali partu schopnějších lidí! Pro mě to však nebyly pouze skvělé kolegyně, ale především kamarádky, které mi budou velmi chybět. 

„Carissime colleghe - Míša, Stefania, Zdenka, Eleonora e Chika - per la mia vita fiorentina avete una importanza speciale. La possibilità di collaborare con voi è stata una esperienza grandissima per me e grazie a voi ho imparato tanto. Il vostro ufficio lavora con precisione, e inoltre siete la gente fantastica.“

Jmenovat všechny ty skvělé lidi, se kterými jsem tu přišla do kontaktu, by však zabralo další a další odstavce. Příspěvek tak uzavřu rychle a jednoduše:

„Ringrazio il Consolato Onorario della Repubblica Ceca, la Fondazione Romualdo Del Bianco - Life Beyond Tourism e tutte le persone fantastiche che ho conosciuto a Firenze! Ci vediamo presto!“