Athény prehistorické a antické

Naší cestu do Athén jsme vám představili v předchozím článku. Nyní je na čase vrhnout se do opravdového průzkumu města.

Nejprve jsme se vydali do Athénského lesa. Kam jinam. Shakespeare byl sice v životě nejdál v Londýně, ale asi by se sám divil, jak se mu věrně povedlo ve Snu noci svatojánské zachytit to, co je na Athénách nejbláznivější. Uprostřed velkoměsta, které žije naplno 24 hodin denně je rozlehlý les. Ne park, ale les, ve kterém se můžete bezcílně procházet, pozorovat bezpočet psů a koček nebo se vydat k samým kořenům demokracie a evropské civilizace (teorie Sokrates neexistoval, bylo to Platonovo laciné alibi included).

Na Fillopapu dle mýtů sídlily nymfy, věznili tam Sokrata (a nebo taky ne), na jeho vrcholku je patřičně řecky romantický monument a je z něj nádherný výhled na sousední pahorky, Pnyx, Aeropagos a Akropolis. Cestou na Pnyx jen tak mimochodem potkáte kostelík z dvanáctého století, o kousek dál ústí dva a půl tisíce let stará cesta spojující Athény s přístavem Piraeus. A samotný Pnyx, obklopen strážnými budkami, jejichž účel nás vedl k mnoha spekulacím, to je shromaždiště, na kterém už od šestého století před naším letopočtem probíhala hlasování o tom, co je v Athénách žádoucí, koho ostrakizovat a vůbec.

Výhled z Filopapu na Akropol a pahorek Lykavittos (vlevo)

Aeropagos je sice navenek nehostinný kus skály, ale právě odtud sv. Pavel obrátil Athéňany od Athény ke Kristu (když byly ty Velikonoce). Krom toho je to nejlepší místo, odkud si prohlédnout řeckou a římskou Agoru.

A do toho se bezprostředně nad vámi v tu chvíli ční jeden z divů světa, Akropolis. Vstupné na Akropoli je symbolické, navíc vstupenka platí i na ostatních archeologických nalezištích ve městě (úpatí Akropole, Agory, Kerameikos, zbytky Diova chrámu). Dospělí zaplatí 12 €, studenti EU nic, jen se musí prokázat u vstupu. Vstupenka navíc platí po čtyři dny (pochopitelně ale pouze na jeden vstup do příslušné lokality).

Březen a jarní měsíce obecně lze pro návštěvu Akropole jen doporučit. V létě byste jen těžko hledali stín, ve kterém se schovat před sluncem. My se chvilkami sice schovávali před deštíkem a vítr nám maličko urychlil cestu dolů, ale jinak jsme si mohli celou lokalitu v klidu prohlédnout i díky kvalitním popiskám na turistických tabulích, u nichž jsme navíc byli téměř sami. Nápad jet na Velikonoce do Athén totiž naštěstí moc turistů nemělo a nemá.

Parthenon: hlavní chrám Athén a symbol antického Řecka

A tak vstoupíte monumentálními Propylájemi, prohlédnete si proslulé sloupy v podobě krásných žen (karyatidy) chrámu Erechtheion i zbytky Artemidina chrámu, to vše pochopitelně ve stínu Parthenonu. A zůstává vám rozum stát nad tím, jak to mohl někdo někdy před dvěma a půl tisíci lety postavit a pak znovu zničit a pak znovu postavit a tak pořád dokola. 

Cestou dolů si jen tak mimochodem dáte Úvod do studia divadla I a II, dvousemestrálně během deseti minut cesty, které od sebe dělí původní Dionýsovo divadlo, kde Sofoklés premiéroval Krále Oidipa, a „moderní“ římské divadlo Heroda Attica z dob počátku našeho letopočtu, kam si můžete na klasiku zajít v letních měsících dodnes. Dionýsovo divadlo je navíc pár kroků od moderní budovy nového muzea Akropole, kterou byste rozhodně také neměli minout, protože jeho expozice je impozantní (více v článku o athénských muzeí).

Dionýsovo divadlo

Poněkud ve stínu všech zmíněných pahorků se krčí obě městské agory. My jsme je navštívili až v následujícím dni, jak již bylo uvedeno, na stejnou vstupenku jako Akropoli. 

Z rozlehlé řecké Agory, na kterou se dostanete na jaře pouze hlavním vchodem situovaným mezi náměstí Monastiraki a nádraží Thissio, se stal v konci března poklidný park plný zeleně a planých vlčích máků, do kterého současnost vstupuje pouze každých pět minut tím, že vám za zády prokodrcá vlak. Najdete zde nejdochovanější antický chrám v celém Řecku zasvěcený kulhavému bohu ohně a řemesel Héfaistovi (dříve mnoho staletí nepřesně spojovaný s Théseem, proto Thésseion a Thissio) a krom jiného také rekostruovanou stou, která poskytne jasnou představu o tom, jak vypadaly ostatní budovy na agoře v době, kdy byly mnohem více než jen pár kousky mramoru. Je zde také volně přístupné malé muzeum agory.

Procházka Agorou a Héfaistův chrám 

Římská agora je přístupná přímo z náměstí Monastiraki, o něco výše je ještě jedna její část. Nejvíce zaujmou zbytky obrovské Hadriánovy knihovny, zbytky antického, ale již křesťanského chrámu a nově opravená Věž větrů s nádherným reliéfem. A také to, že obě lokality jsou do samotného centra současných Athén začleněny úplně přirozeně, jen tak, že mraky plynou. A žijou, zní nad nimi rebetika (tradiční řecká hudba) i jazz i reaggee a lítají v nich kočky za motýly a čas si teče dál, jak se mu zrovna zachce a je krásně vidět, že na něj nevyzráli Théseus, Platón, Hadrián, Byron ani Řek Zorba, a že to byli nějací lumeni.

Ostatně, to je názorně vidět i na posledních dvou archeologických nalezištích, největším athénském pohřebišti Kerameikos a několika sloupech, co zbyly ze záměru postavit chrám rovnající se velikostí samotnému Diovi. Kerameikos najdete několik minut pěšky od stanice Thissio, torso Diova chrámu pak pár minut od nového muzea Akropole. My jsme si je prohlédli pouze z výšky/dálky. Jednak z toho důvodu, že se nám to jevilo jako lepší varianty, jednak proto, že v zimě (čti do 31. 3.) lze archeologické lokality navštívit pouze do 15.00, a to včetně Akropole!!!

Ne tak poslední z antických taháků, které můžeme všem vřele doporučit. Cestu na stadion Panathinaikos si můžete natrasovat už z Akropole (pár minut džunglí, lehce doprava) a nebudete litovat. Říká se mu olympijský stadion a právem, ačkoliv nemá nic společného s antickými olympijskými hrami, tehdy se na něm konaly „jen“ hry Panathénské. 

Olympijský stadion Panathinaikos 

Nechal jej postavit donátor Lykurgos ve čtvrtém století před Kristem a když došlo k úpadku tradice, Athéňané ho prostě nechali zarůst a basta. Římané ho obnovili, měli rádi chléb a hry, ale křesťané se orientovali jen na chléb a na hry neměli pomyšlení. A tak ležel ladem a během mnoha staletí byl rozkraden do posledního kamínku. Až do té doby, než si v konci 19. století lidé vymysleli moderní olympijské hnutí (Řekové mají pocit, že to byl skoro jejich nápad, podobně jako u většiny dalších věcí běžného života). Za pár měsíců roku 1896 stihli stadion podle antického vzoru znovu kompletně postavit a ještě téhož roku tu započala historie novodobého olympismu. Pierre de Coubertin vše sledoval z třetí řady a VIP kamenné sedačky s opěrátkem a před ním se moderní následovníci Diskobola a běžce od Marathonu potili jako blázni. Řecký voják Spyridon Louis vyhrál maratonský běh (běžel bos, nikoliv v tradičních vojenských dřevácích s bambulí, takže se není co divit) a celé Řecko bylo na nohou (to se mu po sportovním klání stává dodnes, pak si zase v klidu sedne do kavárny a rozjímá nad krizí). Celá písnička se opakovala ještě v roce 1908 a naposled pompézně roku 2004, kdy hostily Athény olympiádu naposled a žijí z toho dodnes, v dobrém i zlém.

Vstupné vyhlíží na první pohled draze (5 € plná cena, 2,5 € pro studenty a děti). Ale pro milovníky sportovní historie je to povinnost. Nejen pro pocit, že jste byli přitom (jen o sto dvacet let později), nejen proto, že tu kdysi basketbalisté Slavie Praha prohráli s Panathinaikosem pod širým nebem před skoro 70 tisíci diváky v semifinále poháru a dodnes je to rekord v počtu diváků na basketu. Ale uvnitř je malé, skromné muzeum se všemi oficiálními olympijskými plakáty a pochodněmi a příběhem řecké tělovýchovy od maratonského běžce po Spyridona Louise a je tam prostě dobře, ani si tam nemusíte pořídit selfie, jako to pilně činili všichni kolem nás (já a tribuna, třeba). Takže tolik antika. A teď muzea a pak to živý.

Autor: Aleš

Editor: Anetka