O Vasariho chodbě a rafinovanosti Florencie

Po dvou měsících pobytu bych mohla Florencii charakterizovat desítkami slov, která každým dnem přibývají. Po návštěvě Vasariho chodby vedoucí z Palazzo Vecchio až do Palazzo Pitti se ale můj pohled na město skutečně vyšperkoval. 

Vstup do Vasariho chodby je poměrně drahá záležitost, nicméně stojí za to. Prohlídku musíte absolvovat s průvodcem, který vás z obyčejného turisty v Galerii Uffizi povýší na návštěvníka Vasariho chodby, kam denně vstoupí pouze pár skupinek. Průvodce přitom může být klíčovou postavou vašeho zážitku, neboť si snáze uvědomíte nejen unikátnost tajné chodby, ale také unikátnost Florencie a jejího vztahu k umění. 

Měla jsem štěstí a svou třetí návštěvu Galerie Uffizi jsem absolvovala s malou skupinkou turistů, kterou vedl Mariogesù. Začali jsme kupodivu sochami zdobícími Orsanmichele, na kterých nám Mario vysvětlil, v čem vlastně spočívá renesance a jak ji odlišit od ostatních uměleckých slohů. Průvodcův styl se mi vážně líbil, nezahlcoval nás informacemi, ale naopak, chtěl vědět, co si myslíme my a proč. Navíc si hned na začátku zapamatoval jména nás všech a nebál se nás oslovovat.

Po úvodním „cvičení“ u Orsanmichel jsme se přemístili do Galerie Uffizi, kde jsme pokračovali v našem goticko-renesančním kvízu. Ačkoli Giottův obraz Maestà di Ognissanti jsem viděla již potřetí, najednou jsem si jeho pokrokovosti mohla vážit o něco víc. Pozorovali jsme detaily, ženskost Panny Marie, tváře pohlížející skrze boky trůnu a ukotvení postav v prostoru. 

Giotto: Maestà di Ognissanti (cca 1310)

Pokračovali jsme 14. stoletím až k ryze renesančním kouskům jako je Botticeliho Primavera či Madona s dítětem od Filippa Lippiho. Mario se nám také snažil vysvětlit florentských styl vycházející ze skic, tedy opřený o promyšlenost a rafinovanost typickou pro florentského obchodního ducha. Delší chvíli jsme strávili samozřejmě i před Michelangelovou Svatou rodinou, ve které Mario vidí časovanou bombu ústící v baroko.

Opravdová umělecká nálož vybuchla za dveřmi od tajné chodby, kterou vybudoval architekt Giorgio Vasari v roce 1564 pro Cosima de‘ Medici. Tunel měl sloužit jako bezpečný přechod mezi vládním a privátním sídlem rodiny Medicejských - tedy Palazzem Vecchio a Palazzem Pitti. Dnes se tu nachází více než tisícovka obrazů, zejména portréty. Jedním z obrazů je přitom Marie Anna Luisa sedící po boku svého manžela, která měla pro dnešní Florencii obrovský význam, neboť díky ní byl umělecký odkaz rodiny Medicejských uchován na území města až dodnes. 

Stěny Vasariho chodby lemují obrazy

Portréty od věhlasných autorů jakým jsou Filippo Lippi, Tiziano, Rembrandt, Velazquez či Delacroix nás provedly nad florentskými uličkami, přes Ponte Vecchio, až ke Grottě v zahradách Palazzo Pitti. Zjištění, že najednou dokážu hravě rozeznat jednotlivé umělecké slohy či florentskou školu od benátské, mě skutečně potěšilo. V chodbě jsem přitom nevnímala jednotlivé obrazy, ale spíše jejich vývoj. Cestou se nám přitom nabídl ojedinělý výhled na řeku Arno a překvapivě jsme také nakoukli do kostela Chiesa di Santa Felicita. Nesmím také zapomenout zmínit poslední obrazy ve Vasariho chodbě. Jedná se o soubor děl současného umění, které zde byly umístěny v roce 2013. Po renesanční smršti se tak příjemně osvěžíte autoportrétem Marca Chagalla nebo rentgenovým snímkem amerického grafika Roberta Rauschenberga.

Chiesa di Santa Felicita z okna ve Vasariho chodbě

Taková je tedy Vasariho chodba. Rafinovaná a plná umění stejně jako město, ve kterém se nachází. Když jsme se tedy objevili na druhé straně řeky, v hlavě se mi rojily stovky myšlenek. Všechny se týkaly umění, konkrétně jeho výjimečnosti a důležitosti pro lidský život. Najednou jsem dokázala docenit renesanci v její plné kráse a uvědomila jsem si sílu intelektu, který oslavuje. Mario nám již na začátku řekl, že by byl rád, kdyby nás inspiroval k tomu, abychom si po prohlídce galerie a Vasariho chodby otevřeli knihu, studovali a ohlédli se zpátky v čase. Ačkoli se o něco takového snažím i bez Mariovy rady, musím uznat, že jeho procházka dějinami umění ve mně zanechala hluboký dojem. 

Velmi děkuji Florencetown, za zprostředkování toho nezapomenutelného zážitku. 

A presto.

Medicejští na jevišti

Ve Florencii je stále co objevovat, zkoumat, navštěvovat a ochutnávat. Ze všeho nejvíc si užívám náhodné objevy, tedy procházky po městě za „ničím i něčím“, když zrovna narazím na zajímavý kostelík, klidné zákoutí, originální obchůdek nebo neodolatelnou vůni linoucí se z restaurace. Občas je ale potřeba navštívit místa, o kterých třeba již delší dobu víte, ale váháte, zda stojí za váš drahocenný čas či peníze. S podobnou nejistotou jsem až do nedávna chodívala kolem plakátu „The Medici Dynasty Show“. Dnes už vím, že skepse v tomto případě rozhodně nebyla na místě.

Plakát Medici Dynasty Show mě nakonec na představení skutečně přilákal

Jedna hodina, dva herci, angličtina, projekce, hudba a pokus o návrat do časů Medicejských - právě taková neutrální očekávání jsem chovala vůči show poté, co jsem si prohlídla webové stránky a rezervovala si lístek. Dva dny nato už jsem seděla v sále knihovny San Giovannino dei Padri Scolopi na Piazza San Lorenzo, tedy v podstatě přímo na jevišti, po kterém se pomalu šoural muž s holí, parukou a nalíčenou tváří. Musím se přiznat, že v ten moment jsem trochu znervózněla. V sále se brzy objevila také záhadná žena v černém, a ani ta mi na klidu zrovna nepřidala.

Kdybych si předtím přečetla program, který jsem dostala na pokladně, hned bych věděla, že se jedná o vévodu Giana Gastona a jeho sestru Annu Marii Luisu, kteří stojí před obrovským problémem - jsou posledními z rodu Medicejských a je na čase předat Florencii svým nástupcům. Oba dva si přitom uvědomují, že po tom všem co jejich rodina ve Florencii vytvořila, není možné město jen tak opustit.  Jak ale zachovat jejich odkaz ve Florencii na věky? 

Diváci sedí přímo na jevišti. Zdroj: The Medici Dynasty Show

Anna Maria Luisa přichází s nápadem, že by mohli s Gianem společně vytvořit seznam těch nejcennějších uměleckých děl. Poslední dva Medicejští se tak v jedné hodině snaží rekapitulovat tři staletí, během kterých jejich rod vytvořil z Florencie živý obraz renesance a humanismu. Zatímco hovoří o svých předcích, významných mecenášů umění, a slavných renesančních tvůrců jakým byli Michelangelo, Brunelleschi, Botticelli a Leonarda da Vinci, na stěnách sálu se nám zjevují jejich díla - dnešní symboly Florencie. David, Venuše, Duomo, to vše za doprovodu hudby od Vivaldiho, Handela a především florentského skladatele Francesca Maria Veraciniho.

Na závěr přichází sourozenci s řešením. Vytvoří dohodu, která věnuje všechny tyto umělecké poklady Florencii - a to jak místním obyvatelům, tak i obdivovatelům z celého světa. Divák-turista se tak najednou stává součástí hry, je posledním dílkem, pointou a potvrzením toho, že Florencie je díky rodu Medicejských a jejich vášni pro umění obdivuhodná i v 21. století.

Medici Dynasty Show je podle mého názoru skvělá a pevně věřím, že kvalitu představení udrží i v následujících sezónách. Můj dojem pozvedla i příjemná atmosféra na konci představení, kdy herci přišli mezi diváky, aby se s námi seznámili, vyslechli si případnou chválu a kritiku nebo se nechali vyfotografovat.

Oba dva herci si po představení přišli popovídat s diváky

Medicejským zdar. 

Pizza není věda

Je to placaté, pečené, křupavé, italské a téměř všichni to zbožňují. Společně se zmrzlinou a těstovinami tvoří pizza jakousi italskou gastronomickou trojici, kterou každý návštěvník Itálie musí vyzkoušet. Má přitom hned několik výhod - bývá rychle hotová, levná, chutná a co je nejlepší; pokaždé může být jiná. S kečupem a eidamem v tom nejhorším případě, s lanýžovým olejem a mozzarellou v tom lepším.

Pizzu v dnešní době potkáváme téměř denně. V hladových oknech, fast foodech, restauracích, hospodách, necháváme si ji vozit teplou až do domu, koupíme si ji zmraženou anebo si ji prostě zkusíme upéct sami. Opomenu-li maminčinu „pizzu“ z listového těsta či „pizzaštrůdl“, vlastníma rukama jsem se o něco takového poprvé pokusila před pár dny. Nabídla se mi totiž skvělá příležitost zúčastnit se kurzu Pizza and Gelato Cooking Class provozovaný sympatickou a přátelskou společností Florencetown.

Tým Florencetown. Zdroj: Florencetown.com

Představte si stůl, na kterém čeká kupička mouky, vidlička a cosi jako dláto. K tomu přidejte postavu v zástěře - specialistu na ochutnávání, podávání ingrediencí, občasné mytí nádobí a intenzivní remcání - tedy mě. Pro dokreslení této situace uvažte fakt, že můj milý vaří líp než všichni šéfkuchaři luxusních restaurací dohromady. Pokud tušíte průšvih, jste na tom stejně jako já před svou „pizza class“. 

Lekci vedl kuchař Daniel, kterému jsem za tento zážitek skutečně vděčná. Věřím totiž, že není lehké vysvětlit kuchtíkům-amatérům, jak si uplácat z mouky, vody a kvasnic těsto, které se nelepí či nerozpadá. Jeho metoda „studny a míchaných vajec“ však nakonec klapla a moje kupička mouky se brzy proměnila v pěkné kynoucí těsto, které vyžadovalo chvíli odpočinku. Úspěch jsme oslavili sklenkou vína, a zatímco práci s těstem převzaly kvasnice, Daniel se pustil do přípravy zmrzliny. Mléko, cukr, kakao, troška tepla, mísa ledu a za pár minut už jsme směs nalévali do speciálního přístroje, který nám měl připravit studený dezert bez toho, abychom museli šlehat do upadnutí ruky. 

Daniela metoda se nakonec vydařila

Zpátky k těstu, po kynutí přichází zajímavější část - vyrobení placky. Kupodivu to nebylo tak těžké, jak jsem se obávala (cosi budeme říkat, to těsto se mi prostě povedlo). Stačila trocha mouky, jemná práce prstů a za chvilku přede mnou ležel koláč, na který jsem mohla naložit rajčatovou omáčku, mozzarellu, olivy, cibuli, čerstvou bazalku a další bylinky včetně chilli. Šup s tím na lopatu, do pece a Daniel nám mohl nalít další sklenku vína. Spokojenost z odvedené práce doplňovalo hučení zmrzlinovače a ochutnávka Danielovy pizzy s lanýžovým olejem. Mňamka. 

Ani jsem nestačila povyprávět svůj letní zážitek z lovu lanýžů, a najednou mi pod nosem zavoněla vegetariánská Anetka-made pizza. Placatá, pečená, křupavá a italsko-česká, tedy naprosto odpovídající základním pizza kritériím. A co víc - byla prostě vynikající! 

Na závěr musím ještě zavzpomínat na sladkou tečku v podobě zmrzliny a pochlubit se certifikátem, který jsem si po více než dvou hodinové show v kuchyni určitě zasloužila. 

Na konci kurzu jsem obdržela certifikát

Tolik pro dnešek z gastronomického okénka, již brzy se těšte na něco uměleckého! Teď už vím, že vyrobit pizzu je vlastně hračka. 

O výjimečnosti italské zmrzliny

Itálie je zmrzlinovým impériem. Čím je ale italská zmrzlina tak jedinečná? Proč ji Italové jedí i v noci a jaké příchutě mají nejraději? Pro odpověď jsem se vydala do Palazzo del Freddo - Giovanni Fassi, nejstarší zmrzlinárny v Římě. Tam se mi poštěstilo setkat se s Andreou Fassim, prapravnukem zakladatele tohoto podniku.

Kdo chodí častěji na zmrzlinu - místní nebo turisté?

Když se porozhlédnete po naší cukrárně, je to tak padesát na padesát. Tak je to ve všech zmrzlinárnách po městě. Samozřejmě že přes zimu převládají místní a ve špičce turistické sezóny mají cizinci možná trochu navrch. Nicméně místní lidé jsou zvyklí chodit na zmrzlinu denně. Je to součást našeho života. Každý Ital je zvyklý jíst těstoviny, pizzu a zmrzlinu třeba každý den. Máme to v sobě zakořeněné už od mala, jako děti jsme chodily denně na zmrzlinu se svými rodiči, kteří zase ve svém dětství chodili s našimi prarodiči. Je to zvyk. Neznám Itala, který by neměl rád zmrzlinu - ať už je to Sicilan, Kalábrijec, Říman nebo seveřan. Zároveň jsme na naší zmrzlinu pyšní, je to něco, co nám mohou závidět všude na světě.

Italové jedí zmrzlinu snad pořád, fronty jsou i o půlnoci. Jak je možné, že to není vidět na jejich figuře?

Většina místních považuje zmrzlinu za normální jídlo, a to dokonce zdravé. Do naší zmrzlinárny běžně chodí lidé na oběd, stačí jim zmrzlina a káva a jsou spokojení. Není na tom nic špatného, pokud hovoříme o italském gelato. To je vyráběné z čerstvých vajíček, smetany a dalších potřebných ingrediencí, neobsahuje nic umělého z prášku jako obyčejná zmrzlina. Není tolik tučná jako americká zmrzlina, takže nemáme žádné výčitky svědomí, když si ji dopřáváme třeba uprostřed noci. Má skvělou chuť a zároveň zažene hlad. Je lepší vychutnat si o půlnoci dobrou zmrzlinu s přáteli, než do sebe nacpat něco ve fast foodu, jako to dělá spousta Evropanů a Američanů. 

Andrea Fassi je pokračovatelem rodinné tradice. Zdroj: Palazzo del Freddo

Italské gelato je tedy jiné než ostatní zmrzliny?

Přesně tak. Gelato artiginale se vyrábí z čerstvých ingrediencí a obsahuje mnohem méně tuku než obyčejná zmrzlina, kterou si dáte jinde ve světě. Italská zmrzlina také obsahuje jen malé procento vzduchu, hlavní obsah tvoří ovoce, případně smetana a další ingredience tvořící chuť. Americká ice-cream je například skoro celá tvořená vzduchem našlehaným do hmoty z prášku. Gelato je pomalu třené, proto neobsahuje téměř žádný vzduch.

Když tedy Italové jedou do zahraničí, zmrzlinu nejedí?

Já osobně jsem několikrát zkoušel dát si zmrzlinu v zahraničí, ale nikdy mi moc nechutnala. Některé zmrzlinárny se pokoušejí vyrábět italské gelato, to je přijatelné, ale obyčejná zmrzlina se mu v žádném případě nemůže rovnat. Jen jednou si pamatuji, že jsem měl dobrou obyčejnou v zmrzlinu, bylo to v Sydney. 

A jaké příchutě Italové preferují?

Nejoblíbenější je určitě pistáciová, čokoládová a citrónová. Co se týče mě, já miluji příchuť zabaione (italský dezert z vajíček a sladkého vína). I když spousta zmrzlináren v současné době vyrábí nejrůznější experimenty jako například ovoce s chilli, tradiční příchutě jsou určitě nejžádanější. Alespoň v naší zmrzlinárně to tak určitě je, nenabízíme žádné speciality a ani po nich není moc velká poptávka. Od příštího roku bych ale rád zavedl jednu novou příchuť, která by se každý měsíc měnila.

Čím se Giovanni Fassi liší od ostatních zmrzlináren?

Žádná zmrzlinárna v Itálii se nemůže chlubit takovou historií a tradicí, jako ta naše. Tajný recept se dědí z generace na generaci. Já například recept znám a dokázal bych podle něj zmrzlinu vyrobit, ale jsem příliš zaměstnaný obchodními záležitostmi. Ve zmrzlinárně ale vyrábí zmrzlinu ten samý člověk už 30 let, naučil se to od mého dědečka. Až bude na čase, aby odešel, naučíme výrobní postup zase někoho jiného. Rozdíl je tedy hlavně v receptu, respektive v množství a kvalitě jednotlivých ingrediencí. Dbáme na kvalitu a díky tomu jsme stále na trhu.

--------------------------

Tento článek byl publikován také na blogu Žijeme Itálií.